Mrtví se vrací na zem: Poznáte je po čichu, přijít mohou kdykoliv, tvrdí dochované záznamy
Strašili, ohlašovali smrt, žárlili a občas živým i pomáhali. Kdo? Přece mrtví. Ze středověku se dochovala spousta historek o takových, kteří vstali z hrobu a zjevovali se v našem světě. Některé dosvědčené případy jsou opravdu bizarní.
Středověkému člověku by náš svět připadal nudný a málo dramatický. A taky by mu chyběla víra v Boha a posmrtný život. Smrt byla člověku blízká a nebál se jí tolik jako dnešní lidé. Pokud moc nehřešil a stihl včas pokání, mohl doufat, že se dostane do nebe. Zato zlé lidi a pohany čekala strašlivá existence v pekle! Většina obyčejných lidí očekávala, že po smrti přijdou do očistce.
Hlasy trápených duší
Mrtvé poznáte po čichu
Mnoho příběhů o setkáních s umrlci zaznamenal koncem 12. století anglický historik William z Newburghu: „Těžko byste uvěřili, že mrtvoly zemřelých mohou vyrážet z hrobů, potulovat se k hrůze a zkáze živých a opět se vracet do hrobky, která se samovolně otevře, aby je přijala, kdyby tolik případů nepotvrdilo tuto skutečnost jako pravdu.“
Typický revenant je nebožtík v pokročilém stádiu rozkladu, má vpadlé hnijící oči a již zdaleka páchne. Revenanti pijí krev a podobají se upírům. Ale mohou mít i podobu přízraků, stínů či vlkodlaků. Přicházejí, aby svým blízkým ohlásili smrt nebo je přišli požádat o modlitbu. Někdy své živé bratry napomínají, jindy se s nimi chtějí usmířit. Tyto bloudící duše zemřely náhle a nešťastně, takže se na svůj konec nemohly řádně připravit. Zvláště duše zavražděných a sebevrahů marně hledají klid.
Návrat hodného pekaře
Někdy se mrtví vraceli z láskyplných důvodů: pozdravit milovanou rodinu nebo pečovat o klidný spánek dětí. V jednom příběhu z 15. století se mrtvý pekař vrátil, aby pomohl své rodině uhníst chléb. Bohužel jeho nevděční příbuzní, místo aby ocenili jeho dobrou vůli, ho začali pronásledovat a zlomili mu nohy, aby už po našem světě nemohl dál chodit a strašit.
Vrať se do hrobu!
Většinou se však revenanti chovali jako strašidelné zombie. Navštěvovali své bývalé sousedy nebo je volali jmeném. Jeden umrlec v noci přicházel klepat lidem na dveře a tam, kde zaklepal, za pár dní někdo zemřel. Poté navštívil i svou ovdovělou manželku, spal s ní, ale ona z mrtvoly na svém lůžku dvakrát nadšená nebyla!
Někteří nemrtví mívali sklon k násilí, jiní zase vyvolali nemoc, která vyhladila celé vesnice. Dochovalo se i mnoho historek jak z hororových komedií. Jeden revenant prý přistihl svou manželku při nevěře, další zase rád skákal k ženám do postele a vůbec mu nevadilo, že je tím děsil k smrti!
Stále jsou naši mrtví s námi
Příběhy o oživlých mrtvolách lze vysledovat až do antiky. A za dlouhá staletí se moc nezměnily. Určitě se nemusíte bát, že by zombie z našeho světa zmizely. Umrlci přece neumírají doopravdy! A díky velké oblibě hororových filmů nás svou přítomností budou oblažovat i nadále.
Zdroje: William of Newburgh, Historia rerum Anglicarum; KRUPICOVÁ, Lucie. Sociální status revenantů ve středověké Evropě
KAM DÁL: Lidé jako zboží na pražském trhu s otroky: závratná cena mladých dívek a kupující z daleké ciziny.
