Mrtvý Konfucius promluvil k britskému vědci a prozradil mu tajemství ze staré Číny
Promluvil ze záhrobí. Něco takového známý anglický profesor Neville Whymant nečekal ani v nejšílenějších snech. Když ho v New Yorku pozvali na zvláštní party, raději mu neřekli, o co se jedná. Whymant pak prožil to nejúžasnější setkání, jaké si ve své vědecké kariéře dokázal představit. Jenže to mělo jeden háček.
Whymant byl učenec na slovo vzatý. Znal nejen starou čínštinu, ale ovládal dalších více než třicet jazyků. V roce 1926 pracovně pobýval ve Spojených státech. Tehdy obdržel od manželky soudce Cannona pozvání na večírek, kterého se účastnila newyorská vyšší společnost.
Hostitelka se zmínila, že by uvítali někoho, kdo zná orientální jazyky, protože „možná budou potřebovat něco překládat“. Profesorovi to nepřišlo nijak podezřelé, znal již totiž kosmopolitní povahu mnoha newyorských setkání. Odhalení tajemství ho čekalo až na místě – dozvěděl se, že byl pozván na spiritistickou seanci.
Bytosti ze záhrobí, promluvte
Uprostřed seanční místnosti již seděla zavalitá postava média George Valianta, který již napohled mezi místní smetánku vůbec nezapadal. Whymantovi bylo jasné, že tento prostý vesničan bez špetky fantazie a vyšších zájmů sám nechápal, co se skrze něj projevuje, a nemohl tedy být žádným podvodníkem. Jeho přítomnost měla údajně sloužit pouze k tomu, aby vytvářel ektoplazmu, skrze niž se projevují šeptavé hlasy duchů. Ty pak měla zesílit hliníková trubka, kterou umístili do středu místnosti.
Pak zhasla světla, přítomní se pomodlili Otčenáš, zahrála duchovní hudba a už jen všichni čekali, až se bytosti z onoho světa ozvou. Vědec pocítil, jako by z podlahy vycházely zvláštní vibrace. Konečně se představilo pár duchů, které přítomní znali a od nichž dostávali osobní vzkazy.
Tajemný starověký hlas se představuje
Náhle se ozval zvláštní zvuk. Whymantovi připadal jako sípavý tón flétny, jenž mu připomněl večerní procházky čínskými ulicemi. Mezi přítomnými bylo cítit dychtivé rozechvění. Sotva hraní doznělo, ozval se skrze trubku hlas, který směřoval k profesorovi: „Zdravím tě, synu učenosti a čtenáři podivných knih! Nehodný služebník se pokorně sklání před takovou dokonalostí.“ Whymant si uvědomil, že hlas mluví klasickou čínštinou, kterou vytvořil Konfucius před 2 500 lety. Vlastně ji bylo možno slyšet jen mezi znalci starověké čínštiny, když citovali nějakou prastarou knihu. Ale ani ti nejlepší z nich by nedokázali napodobit dávno mrtvý jazyk tak plynně a s takovou grácií.
Vědec začal s hlasem rozmlouvat, zpočátku tak činil v modernější čínštině. V podobně vznešeném stylu se zeptal, s kým má tu čest. „Mé prosté jméno je Kchung, lidé mi říkají Fu-c'.“ Whymant okamžitě poznal jméno, kterým byl kanonizován slavný filozof a státník Konfucius. Tuto historickou postavu Číňané dodnes považují za nejvýznamnější osobnost svého národa, která se o jejich kulturu zasloužila jako nikdo jiný. Aby se profesor přesvědčil, že se nejedná o podvod, začal se tázat na různé podrobnosti z Mistrova života a hlas mu je správně a okamžitě sděloval.
Proč koně hrůzou změnili barvu
Nakonec se vědec rozhodl pro nejtěžší zkoušku. Jednu z pěti knih konfuciánského kánonu tvoří Kniha písní. Předpokládá se, že toto dílo uspořádal Konfucius tak, že asi ze tří tisícovek básní vybral 300, které se rozhodl uchovat pro příští generace. Soubor obsahuje několik básní, s nimiž si odborníci nevědí rady a jež se studenti čínštiny neučí. Nedávají jim totiž smysl.
Jedna z těchto nepochopených básní, nad nimiž si lámaly hlavy celé generace sinologů, vypadá v moderních překladech, jako by se jednalo o pouhé naříkání nad smrtí milého. Pozůstalá dívka si stěžuje, že po smrti milovaného se jí nic nedaří. Dokonce když se vydala s koňmi do hor, koně náhle zchromli – nebo co se jim to vlastně stalo? Whymant si z této skladby pamatoval pár veršů, a tak ho napadlo, že požádá neviditelného Mistra o vysvětlení.
Sotva začal přednášet to málo, co znal, hlas se přidal a zarecitoval báseň až do konce. Nejen že v tomto přednesu najednou skladba začala dávat smysl, ale hlas také vysvětlil, o čem báseň je. V jeho verzi žena truchlila nad mrtvým milencem, který se k ní vrací v podobě ducha. Číňané prý v jednom svém historickém období věřili na paranormální fenomény. Tento smysl básně, který nám může připomenout Erbenovu Svatební košili, dokáže mimo jiné vysvětlit smysl básnického obratu „mí koně hrůzou změnili barvu“. Koně se potili hrůzou, až se jim změnila barva, protože viděli ducha mrtvého dříve než jejich paní.
Opravený text básně Whymant později zaslal několika profesorům čínštiny na více univerzitách. Hlas úspěšně prošel i další zkouškou: Vysvětlil profesorovi drobnou nejasnost v Konfuciových Hovorech – potvrdil mu to, co už textoví kritici tušili, totiž že se jedná o chybu opisovače.
Kdo byl tajemným hlasem?
Profesor navštěvoval newyorské seance a rozmlouval s čínským hlasem ještě několikrát. Se svým zážitkem, o němž napsal knihu, si příliš nevěděl rady. Pochyboval, že by se skutečně setkal s duchem Konfucia. Whymantův známý, fyzik a spiritista Oliver Lodge, se domníval, že se pod jménem čínského Mistra mohl prezentovat některý z jeho žáků, jak tomu ve starověku běžně bývalo.
Hlubinný psycholog by nejspíš řekl, že si vědcovo podvědomí promítlo své nadjá do představy dokonalého čínského mudrce, který se v psychologicky příznivém prostředí seance projevil jako nezávislá entita, aby jeho vědomé mysli sdělil to, co již intuitivně věděl. Kdo promlouval tajemným hlasem ze záhrobí, se dnes už těžko dozvíme. Ledaže by nám to prozradil nějaký jiný duch.
Zdroj: Neville Whymant: Psychic Adventures in New York
KAM DÁL: Marie Terezie měla s lékařem smluvené tajné heslo. Jedna limonáda a byl konec.
