Naivní stopařky a drsné metody seržanta z Floridy

Byl to divný pavouk. Pro okolí však hrál komedii a vybudoval si pověst hodného, pozorného a klidného člověka, který vždy slušně pozdravil. Lidé o něm mluvili v superlativech. Děti ho měly rády, protože rozdával žvýkačky. A pro ženy byl nesmírně pohledný a přitažlivý muž.

Policajt dal holkám lekci

Interpol přišel jeho řádění na stopu až po aférce se stopařkami, které přežily. V červenci 1972 chtěly dívky Nancy a Denisa ušetřit za autobus a stopovaly. Zastavil jim policajt Masroe Anderson. Zpočátku se jim zdál v pohodě a z jeho podivných průpovídek si dělaly legraci. Řekl zvláštní větu: „Co kdybych například vykopal hlubokou jámu, strčil vás do ní a pohřbil vás tam?“

Když jim ale poručil, aby vysypaly obsah své kabelky, a nasadil jim pouta, holkám zatrnulo. Nejdřív mučil Nancy, které nasadil oprátku, a později se pustil do Denisy. Nancy toho využila a utekla. Obě se setkaly na policejní stanici a shodně vypovídaly. Šerifovi bylo jasné, kdo to udělal, a hned si Andersona zavolal. Ten však vše popřel a hájil se slovy: „Všechno je nedorozumění, šéfe. Jen jsem jim chtěl ukázat, jak nebezpečný může být autostop.“

A přišel ke slovu Interpol

Skandál se dostal do novin a chytil se toho Interpol, který se tak dostal na stopu brutálnímu vrahovi. Anderson začal být podezřelý. Floridské noviny totiž zveřejnily jeho fotografii a matce jedné zmizelé dívky byl povědomý. „Před půl rokem zmizela právě někde na Floridě moje dcera a taky dcera Dorothy Greenwald. Jejich podezřelého známého už taky nikdo neviděl. A ona mi volala, že je ve včerejších floridských novinách jeho fotografie,“ tvrdila. Vrah vše popřel. 

Byla tu ještě jedna stopa – francouzská dívka Natalie, která byla také nezvěstná. Utekla za svým přítelem do Spojených států a říkala mu důvěrně Massie. Cesta k rozluštění záhadných zmizení dívek nezadržitelně směřovala k Andersonovi. Ten pořád popíral, že kdy nějakou dívku znal. „Přísahám na svou čest, šéfe, že jsem tu holku v životě neviděl. Nikdy jsem nebyl v Paříži. Kde bych se s ní mohl seznámit?“

Tajemný pokoj a deník vraha

Nakonec na něj přece jenom došlo a kriminalisté objevili nezvratné důkazy o jeho vině. Usvědčil ho pokoj, kam mohl vkročit jenom on. Místnost se podobala márnici. Všechno bylo černé, byla tu řada svatých obrázků znázorňujících utrpení mučených křesťanů, nechyběly důtky s ocelovými ostny a středověká španělská bota z dob inkvizice. Vše dokreslovaly pod stropem přidrátované pohřební věnce. 

Vrah nemusel nic přiznávat, protože vše pečlivě zapsal do objemného deníku hrůzy. Všechny své zločiny sem krasopisně zaznamenal úhledným písmem. U každé oběti bylo jméno, věk, popis a někdy i fotografie, kterou sám vytvořil. Důležitou součástí zápisu byl důkladný popis vraždy a mučení nebo průběh pohlavního aktu.

Ačkoliv jeho provinění bylo nesmírné, do vězení se nedostal. Byl duševně nemocný a skončil v psychiatrické léčebně. Diagnóza zněla: silné sadomasochistické sklony spojené s nekrofilií a scatologií.

Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (V. P. Borovička: Slavné případy Interpolu, interpol.int)

KAM DÁL: Kolínský gang. Při svých akcích zločinci neznali slitování.