Nejděsivější tradice staročeských Vánoc. Párání bříška či věštění smrti
Jiný kraj, jiný mrav. Letošní Vánoce jsou už za rohem a my bychom si přece jen měli připomenout nějaké ty staré lidové tradice a zvyky. Je však třeba podotknout, že v Česku se často podobaly spíše hororu. O co konkrétně jde a měli bychom se začít bát?
Vše začalo již v době advetní, kdy každým městem nebo vesnicí, krom Mikuláše, anděla a čerta, chodívalo plno tajemných postav, které by se i v dnešní době zasloužily o zanechání traumatu na nejednom dětském stvoření. Nejděsivější z nich byla asi Peruchta, někdy také nazývaná jako Perchta, která na Štědrý den dětem, co nedodržovaly půst, "párala" bříška.
A co samotný Štědrý den, svátek klidu a míru?
Začneme s tou méně "katastrofickou" tradicí - lití olova. Roztavené olovo vlijeme do misky se studenou vodou. Podle trochu surrealistického tvaru pak usuzujeme, co nás čeká. Je pravda, že můžeme vidět i hezké věci, ale musíme si dát pozor, abychom se při lití olova nepřiotrávili, jedná se totiž o velice toxický kov.
Další vánoční tradicí je rozkrojení jablka nebo louskání ořechů. Ten, kdo najde uvnitř rozkrojeného jablka hvězdičku, bude šťastný celý rok, ten, kdo by náhodou našel křížek, má holt smůlu - do roka a do dne zemře.
Tak je to i s tím, kdo najde prázdný ořech, s tím, kdo při štědrovečerní večeři odejde od stolu, s tím, kdo přejde pole na Štědrý den, nebo s tím, kdo je lichý u vánočního stolu.
V tomto případě je nejlepším řešením někoho sehnat do sudého počtu nebo jen prostřít o jedno místo navíc. Další strašidelnou tradicí je štědrovečerní sledování stínů: ten, kdo uvidí svůj stín bez hlavy, jak jinak - zemře.
Smrt na každém rohu
Jak je vidno, smrt čeká na Štědrý den snad všude a ve všem. Pozor si také dejte při pouštění lodiček ze skořápek. Když se dostane daleko od břehu, tím lépe pro vás, čeká vás nejspíš nějaká příjemná dovolená v zahraničí. Když se vám loď potopí - máte holt smůlu…
Zkusíme se přeci jen zaměřit na něco trochu pozitivnějšího. Kapří šupinka pod talířem by vám měla zařídit dostatek peněz, stejně jako pojídání luštěnin.
Hospodyňky tedy v dřívějších dobách na Štědrý den vařily čočku a hrách ostošest. Dovedeme si poté představit, že místo slíbeného bohatství se dostavily spíše jiné problémy…
Konečně se dostáváme k tradici zlatého prasátka. Má skoro stejně utajenou identitu jako samotný Ježíšek. Nikdo ho nikdy neviděl, tedy možná… V tom případě se ale domnívám, že šlo pouze o jakousi halucinaci spojenou s celodenním půstem.
Navrátit se alespoň z části k staročeským tradicím je ten nejlepší způsob, jak je držet při životě. K čemu jsou totiž v knihách, když je můžete sami na vlastní kůži každý rok oživovat.
