Neuvěřitelné náhody nás ovlivňují více, než si uvědomujeme. Náhody a jejich vysvětlení z nové knihy Psychologický vesmír

Dr. Kirby Surprise, jehož příjmení příznačně znamená „Překvapení“, popisuje jeden svůj zážitek. „Seděl jsem ve svém autě na ulici a poslouchal rádio. Právě vysílali reklamu na hororový film Carrie, jenž pojednává o dívce, která má schopnost hýbat předměty svou myslí. Na konci hrdinka využívá svou moc k rozdrcení rodinného domu. Naproti ulici, kde jsem parkoval, stál nějaký starý barák. Přemýšlel jsem, jestli bych svou myslí také dokázal pohnout domem.“ To, co se stalo poté, jej muselo naprosto šokovat. Zatímco na zmíněné stavení zíral, domek se prudce otřásl, pak se dal do pohybu a převrátil se na bok. Surprise začal v panice uvažovat, jestli to celé nezpůsobil on.

Dále vypravuje: „‚Dobře,‘ řekl jsem si. ‚Jestli jsem to udělal já, pak bych chtěl vidět dům rozdrcený jako ve filmu.‘ Jak jsem ohromeně zíral, dům se znovu začal otřásat. Střecha se hroutila dovnitř, zdmi prorážely trámy a okna se rozbíjela, když se dům začal trhat na kusy.“ O chvíli později spatřil obrovský buldozer. Líně se sunul přes střed domu, během pár okamžiků rozdrtil konstrukci na suť a o něco později začal nakládat trosky. Surprise si předtím nevšiml demoličního zařízení – dům jej zakryl z dohledu. Se zapnutým rádiem a staženými okny ani neslyšel motor traktoru. A tak se mu mohlo zdát, že se jeho fantastické přání splnilo.

Náhoda je spolehlivým základem světa

Tato drobná příhoda je jedním z mnoha příkladů nepravděpodobných náhod, které se běžně dějí v našem životě. Tento fenomén lidé vnímali a pokoušeli se ho vysvětlit již od nejstarších dob. Členové domorodých společností odpradávna věřili v jednotu všech věcí, v níž se odehrávají smysluplné náhody. Starověký Východ, zvláště Číňané, považovali tyto náhody za spolehlivější základ světa, než je běžná kauzalita. Rakouský biolog Paul Kammerer (1880–1926) byl přesvědčen, že se v nich projevuje univerzální zákon přírody, který způsobuje, že se věci dějí v sériích.

Nejvíce se ale vžil Jungův pojem synchronicita, který švýcarský psycholog popsal jako simultánní výskyt psychických a externích událostí, které se vůči sobě jeví jako smysluplné paralely. Bernard Beitman považuje synchronicity za indikátory neviditelné sítě, která spojuje všechny a všechno. Další vědci prováděli dotazníkové průzkumy, které měly zjistit, jak se tyto náhody projevují v praktickém životě. Například Deborah Betsworth a Jo-Ida Hansen v roce 1996 odhalily, že jasná většina (60 %) osob z dotazovaného vzorku uvedla, že v rozvoji jejich kariéry jim pomohla nějaká šťastná náhoda, jako například když se ocitly ve správný čas na správném místě.

Náhody zachraňují

Šťastné náhody často zachraňují životy. Při velkých katastrofách se stává, že řada lidí, kteří by jimi měli být postiženi, se z nejrůznějších příčin na místo neštěstí v osudný čas nedostaví. V jednom kostele ve státě Nebraska se během některých večerů pravidelně v 19:20 scházelo patnáct členů církevního sboru. Večer dne 1. března roku 1950 se všech patnáct členů opozdilo. Duchovní, jeho žena a dcera přišli pozdě proto, že matka se zdržela žehlením šatů pro dceru. Jedna dívka čekala, až dokončí svůj úkol z geometrie, jiný člen nemohl nastartovat své auto, dva otáleli s odchodem, protože chtěli slyšet konec obzvlášť napínavého rozhlasového programu, jiná matka s dcerou se opozdily, protože matka musela dceři dvakrát volat, aby ji probudila ze spánku, apod. Jednalo se o naprosto běžné důvody pro zpoždění. Jenomže těch důvodů bylo celkem deset a nijak spolu nesouvisely. Takže skutečnost, že nikdo z patnácti členů nedorazil do kostela včas na 19:20, se ukázala jako mimořádně šťastná shoda okolností, neboť v 19:25 byla budova kostela zničena při výbuchu.

Ale dokonce i takové incidenty, jaké se navenek podobají hotovému zázraku, mají ve skutečnosti zcela přirozené vysvětlení, jež vychází z kauzální historie a nijak nenarušuje přírodní zákony. Například na kolejích stojí dítě a rozjetý vlak se zastaví těsně před ním, aniž by jej srazil. Při vyšetřování se zjistí, že při řízení vlaku strojvůdce usnul, a uvolnil tak automatické ovládání.

Náhody pomáhají pokroku. Psycholog Kevin Dunbar a jeho kolegové odhadují, že 30–50 % všech vědeckých objevů je v určitém smyslu náhodných. Patří k nim třeba objev penicilinu, k němuž došlo jen díky vysoce nepravděpodobnému sledu okolností.

Náhody národy klidně vylidní

Ne všechny náhody ale bývají šťastné. Atentát na následníka rakouského trůnu byl úspěšný jen v důsledku extrémně nepravděpodobného sledu událostí. Zajímavé také je, že auto, ve kterém byl arcivévoda Franz Ferdinand zabit, mělo poznávací značku A III118. Válka, která z atentátu vzešla, byla ukončena příměřím (angl. Armistice) dne 11. 11. 1918.

S válkou souvisí i další koincidence: Tamerlán byl potomkem Čingischána a obávaným dobyvatelem, který žil ve 14. století. Když sovětští archeologové dne 20. 6. 1941 otevřeli jeho hrobku, nalezli v ní nápis: „Kdokoliv otevře můj hrob, vpustí vetřelce daleko hroznějšího než já.“ O dva dny později začala operace Barbarossa, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz.

Božské dítě si hraje

Obvykle se však náhody týkají jen drobných zážitků a často vypadají, jako by je pro své pobavení vymyslel nějaký nebeský vtipálek. Ostatně už Hérakleitos pravil, že věčnost je dítě, které si hraje a hází kostkami. Často uváděný případ koincidence zaznamenal ve svých pamětech francouzský spisovatel Émile Deschamps. V roce 1805 ho cizinec jménem de Fontgibu pohostil švestkovým pudinkem. O deset let později spisovatel narazil na švestkový pudink na jídelním lístku pařížské restaurace a chtěl si nějaký objednat, ale číšník mu řekl, že posledním pudinkem již obsloužili jiného zákazníka, kterým se ukázal být de Fontgibu. O mnoho let později, v roce 1832, byl Deschamps na večeři a znovu si objednal švestkový pudink. Vzpomněl si na dřívější incident a řekl svým přátelům, že k tomu, aby byla scéna kompletní, již chybí pouze de Fontgibu – a ve stejném okamžiku de Fontgibu, nyní již senilní, omylem vstoupil do místnosti.

Jak tiká vesmír

Mnoho lidí uvádí, že některé z jejich nejčastějších nebo nejintenzivnějších zážitků synchronicity vypadaly, že souvisejí s nalezením jejich optimálního životního smyslu nebo osudu, a došlo k nim způsobem, jaký jak se zdá, ukazuje na vyšší organizační sílu ve vesmíru. Přední australský psycholog Chris Mackey poznamenává, že díky tomuto rysu, který zná z vlastní zkušenosti i z líčení svých pacientů, považuje synchronicitu za „tikot z vesmíru“, jenž ukazuje, že se ubíráme správným směrem.

Pokud vás toto téma zajímá do větší hloubky, doporučuji vám svou knihu Psychologický vesmír. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: S Hitlerem až do hořkého konce. Věrný generál Burgdorf