Pitva ukázala na pravou smrt Julia Caesara. Římský diktátor si mohl vše pečlivě naplánovat
Příběh Julia Caesara je zvláštní věc, protože verze, kterou mnoho lidí zná, byla napsána staletí po jeho vládě. O římském diktátorovi koluje spousta mýtů. Včetně toho, že se narodil císařským řezem. Ale existuje jeden zdánlivě bizarní příběh, který je pravdivý – byl předmětem první zaznamenané pitvy v historii. A ta ukázala na podivné skutečnosti.
Když Shakespeare psal hru Julius Caesar, která poté byla nesčetněkrát uvedena, pracoval na pozadí potenciálních politických otřesů – královna Alžběta I. neměla dědice a rýsovala se další občanská válka. Podle profesorky angličtiny Jyotsna G. Singh, která učí na Michiganské státní univerzitě, v době Shakespeara neexistovala shoda na tom, zda byl atentát na římského diktátora ospravedlnitelný. Byl to tyran, kterého bylo třeba zbavit moci? Nebo jeho vrazi bažili po slávě a bohatství a on jim stál v cestě?
Zdaleka ne všichni vraždili
Jisté je jedno – Julius Caesar byl 15. března 44 př. n. l. mnohokrát bodnut. Ale co se toho dne skutečně stalo? Profesor historie Cornell Barry Strauss říká, že jeho konec nezačal Brutem – tuto myšlenku nám podle odborníka vnukl Shakespeare – ale mužem jménem Decimus Junius Brutus Albinus. „Byl to ve skutečnosti Decimus, který byl důvěryhodným společníkem a přítelem Caesara. On s ním večeřel před jeho zavražděním, on mu nalhával, že je všechno v pořádku a měl by se věnovat své práci tak, jak to dělal běžně,“ vysvětluje profesor.
Caesar se nechal uchlácholit a následujícího dne vešel do Senátu, kterému dominovala socha jeho oblíbence Pompeia Velikého. Usedl na své obvyklé místo na trůnu. Netrvalo dlouho a jeden spiklenec jménem Cimber se přiblížil a popadl Caesarovu tógu. Historie říká, že Casco pak zasadil první ránu.
Profesor Strauss však tvrdí, že zdaleka ne všichni spiklenci měli za úkol bodat do Caesara. Mnoho z nich podle něj mělo bránit jeho útěku nebo vměšování kohokoli zvenčí. „Celkem šlo o asi 200 senátorů, ale i další pomocníky a otroky, kteří se na vraždě podíleli.“ Caesar se podle všeho chvíli bránil, dokonce bodl jednoho z útočníků. Nakonec si však přetáhl tógu přes obličej a mnoha ranám podlehl.
Jediná smrtelná rána
Caesarovo tělo leželo v Senátu asi tři hodiny, než ho vyzvedli sluhové. Jeho tělo prohlédl lékař až poté, co ho donesli domů. Jméno lékaře bylo zaznamenáno jako Antistius a není jasné, zda byl, nebo nebyl Caesarovým osobním lékařem. Zdokumentoval však všech 23 bodných ran a dospěl k závěru, že pouze jedna z nich byla smrtelná.
Zajímavé je, že podle britského Ústavu soudního lékařství byl v době Caesara lékařům velmi dobře známý pojem „smrtelná rána“. Bodnutí, které ho stálo život, bylo podle všeho vedeno pod levou lopatku. Úhel bodné rány, který popsal Antistius, mu mohl propíchnout srdce, ale je také možné, že „to odnesla“ plíce. V takovém případě by plíce zkolabovaly, jeho hrudní dutina by se naplnila krví, což by ho zabilo. Existuje také třetí možnost: přerušení tepny.
Veřejná prezentace
Dnes víme, že Caesar měl čas na poslední slova: „Et tu, Brute, mi fili?“ (I ty Brute, můj synu?), jak zaznamenal Shakespeare. Nebo „Ty taky, mé dítě?“, jak říkají jiné prameny. Každopádně lékař Antistius zaznamenal všechna svá zjištění díky pitvě, která měla být vůbec první zaznamenanou v historii.
Podle článku publikovaného v Research and Reports in Forensic Medical Science byla následně veřejně prezentována a komentována lékařova prezentace o Caesarových 23 bodných ranách a jeho závěr, že ho zabil jediný úder. Zde měla vzniknout „babička“ dnešní forenzní patologie.
Tak se chová sicilská mafie
Když se forenzní vyšetřovatel Luciano Garofano v roce 2003 znovu podíval na původní pitvu, provedl několik pozorování. Hlavně se zajímal o Caesarovy rány na obličeji – zvláště když vezmeme v úvahu, že minimálně jedno seknutí přišlo poté, co Caesar padl a zjevně umíral.
„To je oblíbená sicilská taktika, jak znetvořit muže tak, aby nevypadal hezky,“ vysvětlil Garofano s odkazem na praktiky mafie. Garofanovo dílo přináší další srovnání mezi moderními mafiánskými rodinami a vysoce postavenými, mocnými římskými senátory. Zdůrazňuje, že sdílejí neochvějnou loajalitu k hlavám svých rodin, pohrdají slabostí, neustále usilují o větší moc a zastávají nekompromisní názor, že násilí je zcela legitimní možností k dosažení jejich cílů.
Měl to Caesar promyšlené?
A pak je tu ještě jedna velmi originální teorie – Caesar možná udělal přesně to, co potřeboval, aby byl „nesmrtelným“ po tisíce let. Pouhých šest měsíců před svým zavražděním sepsal novou závěť, v níž jmenoval svého synovce Octaviana dědicem. Ten se stal prvním římským císařem a byl to docela brilantní politický tah.
Caesar nezajistil jen, aby někdo v jeho pokrevní linii zůstal na vrcholu římské politické pyramidy, ale přidal i něco, co zaručovalo, že se římský lid bude domáhat spravedlnosti – každému římskému občanovi zaručil odměnu ve výši trojnásobku měsíčních životních nákladů, když zajistí, aby bylo Caesarovo jméno řádně oplakáváno a soud se vypořádal s jeho vrahy.
Výsledek? Všechno, co Caesar chtěl. Forenzní psychiatr z Harvardské lékařské fakulty Dr. Harold Bursztajn říká, že si politickými rozhodnutími a odchodem ze světa dokonale zajistil, že jeho jméno bude žít dál. Vražda Caesara tak mohla být plánována samotným... Caesarem.
Zdroje: redakce, history.com, britannica.com, mperiumromanum.pl, forensic-psych.com
KAM DÁL: Napoleon jako Hitler, Caesar nebo Mussolini: Víte o něm všechno? Čeho se k smrti bál?
