Protáhlá lebka nebo lotosová noha: Co všechno byli lidé ochotni podstoupit kvůli kráse
Už před dávnými lety měli lidé potřebu svůj vzhled nějakým způsobem upravovat. Dnes je to jednoduché, můžete se svěřit do rukou plastických chirurgů, kteří vás za patřičný finanční obnos vylepší nebo dokonce přetvoří v někoho jiného. Dříve takové možnosti lidé neměli, přesto se chtěli odlišovat. Používali k tomu své vlastní metody, někdy i drastické. Jaké to byly?
Čínská lotosová noha byla ve skutečnosti zmrzačené chodidlo
Zatímco hallux valgus neboli vbočený palec je zdravotní ortopedickou vadou chodidla, o kterou nikdo nestojí, zmrzačená lotosová noha byla v Číně žádaná. Jednalo o násilnou deformaci zdravého ženského chodidla svazováním, čímž mělo dojít k zastavení jeho růstu. Malá nožka v čínských mužích vyvolávala sexuální touhu a z drobných krůčků jejich majitelky byli naprosto paf.
Lotosová noha byla oblíbená hlavně mezi vysoce postavenými ženami a slibovala dobré vyhlídky na případný sňatek. Často si ale nohy deformovaly také rolnice, aby se přiblížily jim tolik vzdálené aristokracii. Naštěstí byla metoda svazování na počátku 20. století zakázána. Ale i tak její tradice vydržela deset století. Žena s lotosovou nohou nebyla schopná normálně chodit, o běhu nebo práci ani nemluvě. I při pouhém stání se musela opírat, aby udržela rovnováhu.
Pohádka o Popelce pravděpodobně pochází z Číny a i v ní je narážka na lotosovou nožku. Vzpomínáte si na to, jak nikdo jiný neobul Popelčin střevíček, protože byl velmi malý?
Protáhlé lebky jako znak výjimečné krásy
Zatímco v Číně tvarovali ženské chodidlo, jinde ve světě se používala umělá deformace lebky k tomu, aby se daný jedinec odlišoval. Nejranější záznamy kraniálních (tj. lebečních) deformací pocházejí z doby 45 tisíc let před n. l. u neandrtálských pozůstatků na území dnešního Iráku. V době bronzové byl zvyk deformování lebek hodně rozšířený v oblasti Asie, Afriky i Ameriky. V Asii byl tento zvyk ještě v minulém století udržován některými kmeny v pohoří v Libanonou, v Malé Asii, Zakavkazí, ve Střední Asii a na Sibiři. V Africe byl zvyk naposledy zaznamenán u kmenů na Horním Nilu, v severním Kongu. Slavným příkladem deformované lebky je hlava královny Nefertiti, jež byla považována za velkou krasavici. A v Jižní Americe se tradice tvarování lebky udržela ještě v první polovině 20. století.
Také na evropském kontinentu se prakticky v každé zemi objevuje zvyk deformování lebek, jehož dokladem jsou kosterní pozůstatky. Na severu Portugalska byl běžný mezi ženami, v Itálii se s ním setkáváme ještě v 16. století. Na území České republiky se též našly deformované lebky, a to hlavně na Moravě v okolí Znojma. Tyto spadají do doby stěhování národů do 4. až 6. století.
Jakým způsobem se lebka deformovala?
Způsob deformace zřejmě spočíval v bandážování obvazem rozdvojeným nad čelem, nebo obvazem upevněným pod bradou. Jako pomůcky se k umělé deformaci dále používaly obvazy z tkanin, zvířecí srst nebo žíně, dřevěné destičky, vycpávky, klacíky a podložky. Začít se muselo už u malých miminek, u kterých není velikost lebky konečná.
Důvody a příčiny deformací lebek
Je pravděpodobné, že některá etnika se snažila tvarováním hlavy připodobnit vzhledu zvířat a deformování lebky mělo náboženskou nebo rituální roli. Nejrozšířenějším důvodem však asi bylo rozlišení sociálního postavení a jako výraz kmenové sounáležitosti. Tvarování hlavy bylo ovšem prováděné také z estetických důvodů, protože taková lebka byla znakem krásy a přitažlivá pro opačné pohlaví.
Zajímavé je, že umělé deformace lebky neměly žádný vliv na kapacitu mozkovny nebo inteligenci jedince, který tvarování hlavy podstoupil. Nezpůsobily ani poranění mozku.
