První a poslední moderní architektura v centru Prahy. Tančící dům rozpoutal vášnivou debatu

Tančící dům, ale také jiným jménem Ginger a Fred, vyplnil proluku po zdemolované činžovním domě, který nepřežil mylný únorový nálet amerických spojenců na Prahu v roce 1945. Trvalo to přes padesát let, kdy se v centru Prahy uvažovalo o projektu, který by zde zaplnil potenciální prostor. 

Výhradně historická zástavba centra Prahy tak v roce 1996 dostala novou ikonickou stavbu, na které se podílel slavný Frank Gehry, interiéry zhotovila Češka se světovou prestiží Eva Jiřičná a celý projekt zhotovil Slovinec žijící v Česku Vlado Milunič. Byť je dnes tato stavba nedotknutelně zapsaná ve všech turistických průvodcích a knihách o moderní architektuře, její přijetí rozhodně nebylo pozitivní.

Miluničův projekt

O tom, že se proluka zastaví, se rozhodlo již v šedesátých letech. Na realizaci se však čekalo až do let devadesátých. Nejhorlivější příznivci architektonického projektu byli právě Vlado Milunič a tehdy ještě disident Václav Havel. Oba totiž žili ve vedlejším domě. 

Původní idea byla vytvořit kulturně hodnotný stánek, který by navázal na linii Rudolfina, Národního divadla a Mánesu. Pro tento nápad se však nepodařilo získat investora. Po revoluci se tak Milunič poohlížel po architektovi zvučného světového významu, který by celý projekt zastřešil. 

Nejdříve se pokoušel získat Jeana Nouvela, který se později podílel na revitalizaci a stavbě Andělu. Místo něj se však podařilo získat možná ještě slavnější a zvučnější jméno architektonického světa Franka Gehryho. Ten nabídku přijal s větou: “Pro zemi, která dala světu Jaromíra Jágra, udělám cokoliv,” a realizace se mohla uskutečnit. 

Soukromý investor

Původní plán vybudovat novou kulturní instituci nevyšel, a tak se o pozemek ucházel soukromý investor. Vlado Milunič k relativně bezproblémovému průběhu realizace dodává: “Vše se odehrálo hlavně díky porevoluční euforii, díky tehdejší ředitelce památkového ústavu Věře Millerové a Václavu Havlovi.”

V roce 1992 zakoupila pozemek nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden a o dva roky později byl položen základní kámen. Stavba byla dokončena v roce 1996. Dům, který má připomínat taneční pár Ginger a Fred, začal hned po svém vzniku získávat jedno architektonické ocenění za druhým. 

Může se tak chlubit nejprestižnějším oceněním časopisu Time v oblasti designu roku 1996, časopis Architekt ji zařadil mezi pět nejdůležitějších staveb 90. let. Ne všichni však vítali Tančící dům pozitivně. Odpůrci argumentovali tím, že dům ničí historické panorama Prahy a že podobně odvážná stavba se do Prahy nehodí. Významný historik a teoretik umění a architektury Rostislav Švácha Tančící dům označil za symbol devadesátých let, který dal období po sametové revoluci Praze novou architektonickou tvář podobně jako v šedesátých letech Hubáčkův vysílač na Ještědu. 

O tom, že se jednalo na místní konzervativní poměry o progresivní stavbu, svědčí také původně odmítavý postoj tehdejších architektů, kterým se dům zalíbil až s odsupem času. Organické tvary byly pravděpodobně ještě moc progresivní. 

Co dnes? 

Tančící dům je zároveň smutným symbolem následující architektonické stagnace Prahy. Už nikdy se nezopakoval podobně odvážný projekt, jenž by měl tak globální zásah do učebnic architektury. Byť se v posledních letech svítí na lepší časy, stále je Praha spíše historickou konzervou, do které se nesahá. 

Nejde o to změnit její tvář, ale schopně a moderními prostředky doplnit, obrousit, vylepšit stagnující architektonické panorama centra Prahy. Moderní architektura nemusí automaticky znamenat nepřehlédnutelný symbol, jenž bouchá do očí, může se jednat o citlivou realizaci, která pomůže zfunkčnit Prahu a život v ní. Tak přejme budoucnosti odvážnější politické vedení a otevřenější společnost, která podobně odvážné projekty přijme a posvětí. 

KAM DÁL: Největší hotel v Česku: S Hiltonem přišel kapitalismus v americkém střihu