Punk jako vzpoura. Číro, křivák, jiný život
Slovo punk použil již William Shakespeare v divadelní komedii Veselé paničky windsorské. V 17. století to bylo totiž označení pro prostitutku. Později se tímto pojmem nazýval neřád a pro učitelky to byl velice špatný žák. V hudbě se tento symbol vžil až v 70. letech minulého století. A byl to velký boom a změna pro všechny.
Když se v 70. letech řeklo punk, šlo především o „klasický garážový punk rock“. Začalo se o něm psát v kultovních časopisech a inspiroval mnoho hudebních, výtvarných a literárních umělců. Americký ilustrátor a spisovatel John Holmstrom se tehdy vyjádřil: „Přišli jsme s tím označením dřív než kdokoliv jiný a stalo se velmi populární. Chtěli jsme označit něco, co bylo osekáno až na samý rock’n’roll. Chtěli jsme zpátky radost a živočišnost z hraní.“
Lidé na hraně
Punk dal šanci i lidem z okraje společnosti. Šlo především o svobodu, individualitu, nonkonformismus a boj proti vládě a autoritám. Punk sice dnes už neudává tón doby a přestal se dále vyvíjet, ale je stále přitažlivý jako symbol vzpoury generace před třiceti lety.
Hudebníci a další umělci a vyznavači toho směru se řídili heslem „do it yourself“ neboli „udělej si sám“. Muzikanti měli svá vlastní nahrávací studia, kde vyráběli desky, a přitom hodně ušetřili na nákladech. Heslem „do it yourself“ se řídili i fanoušci a upravovali si sami oděvy. Vznikaly pak zajímavé a neopakovatelné barevné a bizarní kreace. Bohužel punkové hnutí mělo své stinné stránky, neboť řada lidí na punkery nahlížela skrz prsty a mnohdy docházelo i na násilí.
Znaky punkové hudby a tance
Je to vlastně takový „oholený rock’n’roll až na kost“ trvající tak dvě minuty, kde nízkou hudební kvalitu vyvažovalo nasazení a energie. Tato hudba se hrála většinou v malých klubech, kde díky úzkému kontaktu muzikantů a publika vznikala elektrizující atmosféra, se kterou bychom se na stadionech stěží setkali.
Na punkových koncertech se vždy tančilo pogo. Každý si mohl tancovat, jak chtěl. Mohl skákat nahoru a dolů bez ohledu na narvaný klub. A kdo netančil, mohl dostat nakládačku. V kotli pod pódiem se dělal moshing nebo slamdancing, kdy do sebe tanečníci vráželi. Když někdo udělal stage diving nebo crowd surfing, vylezl na pódium a skákal do publika.
Sex, móda a neřesti
Móda a sex spolu souvisely. Nosilo se latexové a gumové oblečení, pouta, rozdrbaná trika a kalhoty, oblíbené byly zipy. Ženy se nebály dát najevo svoji sexualitu a naopak ji stavěly okatě na odiv. Muž se mohl oblékat jako žena a žena měla dovoleno být oblečená jako muž. Podprsenky a kalhotky se navlékaly na svršky a naopak. Jedna zpěvačka šokovala na koncertu tím, že vystupovala zcela nahá. V punkové historii sehrály nechvalnou úlohu i drogy. Oblíbené bylo čichání toluenu nebo hulení trávy a později se osvědčil heroin nebo kokain, i když hlavní povzbuzovák bylo pivo.
Módní ikonou této subkultury se stala Vivienne Westwood, která spoluvlastnila butik Sex. Dnes jí je přes osmdesát a vypadá pořád k světu. Šila i pro Margaret Thatcher a vysloužila si Řád britského impéria. „V našem butiku se původně scházeli teddy boys, a tak jsme začali vyrábět oblečení pro ženy a mladý holky. Orientovali jsme se na rock’n’roll od samého začátku,“ tvrdí Vivienne.
Odpůrci punku si neuvědomují, co dobrého tento pohled na život přinesl, a dívají se na tuto komunitu skrz prsty. Chodí po světě spoustu žen a mužů, kteří se k punku hlásí zcela otevřeně a jsou to velice chytří a uvědomělí lidé. Ti, co je kritizují, dělají také přešlapy a nemají právo se na nikoho dívat skrz prsty.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (V. Formánek: Malá historie punku, A. Švamberk: Punk & hardcore)
KAM DÁL: Džíny nebo tesilky. Móda a textilní průmysl za socialismu, o člověka tu moc nešlo.
