Severní Korea porazila Španělsko, Spojené státy i Francii. Kim je potěšen

V roce 2016 vyhrály mistrovství světa žen do 20 let, když ve vyřazovacích kolech porazily Španělsko, Spojené státy a Francii. Když se v roce 2007 utkaly se Spojenými státy, byly na pátém místě na světě. Severokorejské fotbalistky prostě umí. Prokázaly to v neděli, když získaly zlatou medaili už potřetí od roku 2006. Na hřišti jsou extrémně rychlé a je těžké jim sebrat míč. A nad týmy ze Západu mají jednu obrovskou výhodu.

Tréninky nikdo nevidí

Zatímco Severokorejky, tedy hlavně jejich trenéři, se mohou k záběrům toho, jak hrají ostatní týmy, dostat poměrně bez problémů, obráceně je to prakticky nemožné. Kdyby někdo natáčel hru tamní reprezentace a pak ji tajně poslal mimo Severní Koreu, riskoval by nejen svůj život, ale i životy svých příbuzných. A vyslat „na špehy“ cizince je tu naprosto nepředstavitelné. Styl severokorejských hráček tak prostě soupeři nemají kde okoukat. 

Jsou extrémně rychlé a tvrdé

To potvrzuje i Heather Ann O’Reilly, jedna z legendárních amerických fotbalistek, která získala s americkým týmem mnoho titulů a proti Severokorejkám se několikrát postavila. „Hra v roce 2007 byla náročná, opravdu super tvrdá,“ vzpomíná Heather pro BBC. „Byl to jen takový mrak nejistoty. Záběry, které jsme na ně měli, byly velmi omezené i na tehdejší standard. Pokaždé, když nás čekal zápas se Severní Koreou, byla to velká záhada. Bylo velmi těžké jim sebrat míč, ony se prostě velmi rychle rojily kolem něj,“ vypráví americká fotbalová šampionka.

Šampionky chtěl už Kim Čong-il

Ženský fotbal má přitom v Koreji poměrně dlouhou tradici. Už v roce 1989, za vlády Kim Čong-ila, měla Severní Korea velké sportovní ambice. Diktátor údajně snil o tom, prosadit se v mužském fotbale, tam ale byla obrovská konkurence a Kim se tak pragmaticky zaměřil na fotbal ženský, který byl tehdy na podstatně nižší úrovni než dnes. „Měli bychom rozvíjet ženský fotbal. V poslední době se dovednosti našeho ženského fotbalového týmu poněkud zlepšily. Pokud budou dál tvrdě pracovat, mohou v blízké budoucnosti vyhrát mezinárodní turnaje,“ cituje jeho tehdejší výroky Guardian.

Svoboda? Ani náhodou

Nepředstavujme si ale severokorejský sport jako závan západního života a svobody v zemi. Pořád zůstává výsostně politickou záležitostí. Když tým dosáhne mezinárodního úspěchu, je obvykle prezentován masám doma jako reprezentace síly národa, posilující veřejnou morálku a důvěru ve vládnoucí režim. Ze stylu hry lze podle odborníků, kteří se vyjadřovali právě pro výše zmíněný Guardian, najít „podobnost mezi stylem hry a militaristickými ideály severokorejské ideologie“, která prostupuje do každého aspektu běžného života v KLDR.

Vznikl unikátní dokument

„Severní Korea není nejlepší v ekonomice, vědě, lidských právech a tak dále, ale v zemích, jako je tato, mohou být lidé dobří v některých sportech, protože se shora dolů mohou soustředit na trénink a na nic jiného. Nemyslím si, že je to úplný mýtus, že Kim Čong-il měl zájem o ženský fotbal, možná proto, že to viděl jako šanci ukázat se na světové úrovni,“ říká o tamním týmu Brigitte Weich, rakouská filmařka, která o tamním týmu dokonce natočila nesmírně zajímavý dokument.

„Na fotbale je krásné,“ říká jedna z hlavních protagonistek dokumentu, „že když vběhnete na hřiště, je to, jako by se vaše srdce otevřelo dokořán, jako byste se mohli postavit světu.“ Světu, který se tvrdý severokorejský režim snaží svým obyvatelům ukrýt. Daří se mu to ale čím dál tím méně.