Slavný případ vejpůl rozřezané herečky je možná vyřešen. Jasnovidka tvrdí, že jí duch Černé Dahlie pověděl pravdu. A největší znalec případu sdílí její verzi
Pečlivě naaranžované tělo vypadalo jako usmívající se manekýn. Byl to jeden z nejbrutálnějších zločinů v americké historii. Vyrojilo se kolem něj množství spekulací, k činu se přiznaly stovky lidí, mnoho dalších udalo jako vraha své příbuzné. Jasnovidka se zeptala ducha zavražděné, jak se vše odehrálo. Neobvyklou výpověď potvrzují zjištění předního experta.
Dne 9. ledna 1947 se Elizabeth Short vrátila domů do Los Angeles (LA) po krátkém výletu v San Diegu s Robertem Manleyem (Redem), 25letým ženatým obchodníkem. Manley uvedl, že Short vysadil v hotelu Biltmore v centru LA. Odpoledne se prý měla setkat se svou sestrou, která přijela z Bostonu. Podle některých svědectví si zaměstnanci hotelu Biltmore vzpomněli, že paní Short viděli, jak telefonuje. Krátce poté ji údajně viděli návštěvníci koktejlového baru Crown Grill přibližně 600 m od hotelu Biltmore.
Ráno 15. ledna 1947 bylo tělo Elizabeth Short nalezeno nahé a rozřezané na dvě části na prázdném pozemku ve čtvrti Leimert Park. Těžce zohavené tělo bylo uprostřed zcela přeříznuté a zbavené krve, takže kůže byla bílá. Podle lékařské zprávy zemřela asi deset hodin před nálezem. Vrah zřejmě omyl její tělo. Obličej byl rozřezán od koutků úst až k uším, což vytvářelo dojem jakéhosi zvráceného úsměvu. Mrtvola byla v „póze“ s rukama nad hlavou a ohnutýma v pravém úhlu a s nohama roztaženýma od sebe. O podrobnostech případu se dočteme například v knize Johna Gilmora.
Každý chce být vrahem
Média okamžitě udělala z případu velkou senzaci. Protože oběť byla naposledy spatřena v černém kostýmku, dostala přezdívku „Černá Dahlia (Jiřina)“. Další novinová zpráva hovořila o „vraždě sexuální ďáblice“. Médiím byla adresována obálka, kterou s velkou pravděpodobností poslal sám vrah. Obsahovala rodný list oběti, její fotografie a další její věci. Jenom v počátečních fázích na případu pracovalo 750 vyšetřovatelů. Po vypsání odměny se hlásila spousta osob s falešným přiznáním nebo udáním svých blízkých. Jeden detektiv k tomu prohodil: „Je úžasné, kolik lidí nabídne jako vraha svého příbuzného.“ Celý případ vyvolal mediální cirkus. Některé zprávy naznačovaly, že Elizabeth Short byla několik hodin před smrtí mučena. Probíral se její osobní život. Brzy však policie byla nucena přiznat, že nemá žádné stopy a neví, jak dál pátrat. Kvůli přesnosti řezů se policie domnívala, že vrahem byl chirurg nebo lékař, ale ani tato indicie k ničemu nevedla.
Vraždou se inspiroval film, seriál i spousta knih.
Pohne s případem jasnovidka?
Sylvia Browne (1936–2013) byla americká věštkyně a spiritistka. Občas se ve svých předpovědích trefila. Známá je její správná předpověď nástupu covidu. V jedné své knize popisuje, jak rozmlouvala s duchy slavných i méně známých osobností. Patří mezi ně i Elizabeth Short. Údajně jí povyprávěla o svém životě včetně okolností své vraždy.
Zavražděná: Chtěla jsem být herečkou, ne hospodyňkou
Když bylo Elizabeth (Bethy) 18 let, náhodou zjistila, že je její otec naživu a bydlí nějakých tři tisíce mil od ní v Kalifornii ve Valleju. Dívka si naivně představovala, že je to kousek od slavného Hollywoodu. Své matce a sestrám neprozradila, že ví o otci, ale zoufale zatoužila setkat se s ním. Začala si s ním dopisovat a nakonec jí otec poslal peníze, aby se k němu přestěhovala. Pobyt u otce se však brzy změnil ve zklamání. Elizabeth byla krásná mladá dívka, měla černé vlasy, modré oči a bledou pleť. Ráda nosila tmavé oblečení a květ ve vlasech, aby působila tajemně a odlišovala se od všech těch bezduchých blondýn. Jako spousta holek jejího věku i ona snila o tom, že se dostane do Hollywoodu. Otec si však zřejmě představoval, že ve své dceři nalezne hospodyňku, která se mu za stravu a bydlení bude starat o domácnost. Vadilo mu, že chodí ven a chce se bavit, a tak ji brzy z domu vyhodil.
Lásku jsem ztratila, sláva je v nedohlednu
Bethy se náhle ocitla ztracená a zcela opuštěná. Vydala se na jih. V Santa Barbaře ji zatkli, a to pouze za to, že se nacházela v baru, ve kterém jako nezletilá neměla co pohledávat. Nepopíjela zde ani zde nenabízela své tělo, jak naznačují různé spekulace. Později se zamilovala. Její milý nebyl žádný ztroskotanec, byl to skutečný válečný hrdina, který ji miloval. Major letectva. Plánovali svatbu, ale jejich štěstí netrvalo dlouho. Letadlo, v němž letěl, v roce 1945 havarovalo v Indii. Jeho smrtí se jí zhroutil svět. V následujícím roce se usadila v Hollywoodu, bydlela v pronajatém pokoji s dalšími dívkami, které toužily stát se slavnými herečkami, ale její život měl k přepychu hodně daleko. Aby však svou matku trochu potěšila, v dopisech, které jí psala, vyvolávala představu, že se co nevidět stane filmovou hvězdou.
Ženáče nechávám na pokoji
Koncem roku 1946 pobývala u jedné rodiny v San Diegu, ale i těmto lidem s ní brzy došla trpělivost a vyhnali ji. Někdy v té době potkala milého chlápka jménem Red, který pocházel z Los Angeles. Řekla mu, že se v tomto městě musí setkat se svou sestrou a že on může jet s ní. Věděla, že Reda velice přitahuje, ale také správně tušila, že si k ní nebude nic dovolovat. Přespali spolu v motelu, ale odděleně a oblečeni. Všechen svůj nevelký majetek si Elizabeth vezla s sebou. Neměla nejmenší tušení, kam půjde nebo co bude dělat. S Redem si nechtěla nic začínat, měl ženu a dítě, navíc k němu kromě přátelství nic necítila. A tak ho jen požádala, aby jí pomohl dát kufry do úschovny a vzal ji do hotelu Biltmore. Tam předstírala, že shání svou sestru, dokud si nebyla jistá, že Red odešel.
Známý mé sestry je prý dobrý křesťan
Až dosud se toto údajné vyprávění zavražděné alespoň navenek příliš nelišilo od toho, jak je její příběh všeobecně znám. Nyní se však dostáváme k tomu neznámému. Ve vstupní hale hotelu začala osamělá slečna obtelefonovávat své známé. Hledala někoho, kdo by jí vypomohl trochou peněz nebo místem, kde by mohla zůstat, dokud si nevyjasní, co bude dělat dál. Telefonní čísla starých přátel si vždy pečlivě zapisovala, což se jí nyní hodilo. Spousta lidí nebyla doma. Nakonec jí sluchátko zvedl muž, u něhož si kdysi zapsala číslo do úřadu: „Zdravím, Waltře, nikdy jsme se sice nesetkali, ale vaše dcera Barbara je jedním z mých oblíbených lidí a moje sestra Virginia West mi říkala, že když se někdy ocitnu v Los Angeles, musím se setkat s Waltrem a Ruth.“ Bethy mluvila rychle a sypala ze sebe známá jména, aby tím vzbudila u muže důvěru, díky níž by zapomněl, že k němu mluví vlastně neznámá osoba. Muž mluvil zdvořile a Elizabeth si vzpomněla, jak jí Virginia říkala, že on i jeho žena jsou dobří křesťané a on je uznávaný chirurg. Doktor souhlasil, že se setkají. Nechtěl však, aby za ním přišla do kanceláře, která byla v budově hned za rohem Biltmoru, takže se setkali u jeho auta.
Skoncuj to s ní!
Najednou působil smutně a mrzutě. Zeptala se, jak se daří jeho ženě, a dozvěděla se, že se právě rozvádějí. Podíval se na ni a Bethy si uvědomila, že je s ním něco hodně špatně, až téměř zpanikařila. Zavezl ji do nějakého žlutého domu nedaleko. Dům byl značně zanedbaný, vůbec nepůsobil jako příbytek váženého lékaře. Chorý pohled z lékařovy tváře zmizel, Bethy potlačila svůj varovný instinkt a nechala se pozvat na sklenku vína. Bylo silné a ona pila nalačno. Pak už si jen pamatuje, jak ji bil a jak křičela, když na ní ležel, a taky na jeho šílené oči. Ležela svázaná hodiny, snad i dny. Pak zahlédla, jak je jednou v noci navštívila nějaká žena. Nebyla to lékařova manželka, říkal jí Alexandra. Zuřila a zdálo se, že je z ní vyděšen. Žena dívku prudce udeřila do hlavy. Pak řekla něco jako: „Skoncuj to s ní a zbav se jí!“ A pak už si jen Bethy pamatuje, jak u ní klečí nějaký muž a fotí její tělo, nad nímž se začala vznášet, a z výšky vypadala jako manekýn. Byl tam zmatek, každý křičel a šílel a všude bylo plno policajtů.
Byl to vrah?
Údajný vrah Walter Alonzo Bayley již dříve patřil do dlouhého seznamu podezřelých. To by samo o sobě nic neznamenalo. Jenomže k naprosto stejnému podezřelému po letech bádání dospěl i uznávaný, a snad dokonce nejlepší znalec případu! Larry Harnisch shromáždil dostatek indicií, které ukazují právě na Bayleyho. Byl lékařem. Měl silnou, ale problematickou vazbu na bezprostřední okolí místa činu. S jeho ženou Ruth si krátce předtím koupili dům jen blok od místa, kde bylo nalezeno Bethyino tělo. Jeho život se v posledních letech rozpadal. Začal přicházet o své funkce. Nejvíce však změnila jeho život mladší žena, doktorka Alexandra von Partyka. V říjnu 1946 Walter od rodiny odešel a podal žádost o rozvod. Walter vydědil i svou ženu, která zůstala v domě na South Norton Avenue, a jejich druhou dceru Beatrice.
Walterův hroutící se život měl však ještě jeden rozměr, a to zdravotní. Začaly se u něj projevovat počáteční příznaky Alzheimerovy choroby a v jeho úmrtním listu z roku 1948 je uveden stav známý jako encefalomalacie, který spočívá ve smršťování mozku, což mělo způsobit duševní poruchu.
Harnisch se domnívá, že lékař, který byl čerstvě po rozvodu a trpěl nediagnostikovanou Alzheimerovou chorobou, se mohl s Short setkat někde poblíž hotelu Biltmore. Harnish má podezření, že po několika společně strávených dnech se stalo něco, co vyvolalo Bayleyho vztek. Zde se jeho teorie trochu liší od jasnovidné verze, která ovšem dává větší smysl: Pokud by spolu strávili několik dní, než doktor náhle dostal vztek a dívku zabil, byla by zde daleko vyšší pravděpodobnost, že je spolu někdo uvidí, než kdyby svou oběť již od prvního dne držel pod zámkem a zabil ji teprve několik hodin před nálezem těla.
Mezi rodinami Bayleyových a Shortových existovala spojitost, o níž hovořila i naše jasnovidka. V roce 1945 byla adoptivní dcera doktora Bayleyho, Barbara Lindgren, svědkem svatby Bethyiny sestry Virginie Short s Adrianem Westem v kostele v Inglewoodu v Kalifornii nedaleko Los Angeles.
Ještě závažnější skutečností, kterou zmiňuje Joan Renner, však je, že po Bayleyho smrti v lednu 1948 se Alexandra von Partyka a Bayleyho manželka Ruth přely o to, kdo bude spravovat jeho majetek. Paní Bayley tvrdila, že Partyka zesnulého lékaře vydírala tajemstvími, která se týkala jeho lékařské praxe. Tato tajemství ho mohla zničit.
Joan Renner v pojednání o ženských vražedkyních vážně spekuluje o tom, že Alexandra von Partyka Elizabeth zavraždila, nebo se alespoň na její vraždě podílela.
Překvapivé rozuzlení. Opravdu?
Rozhodně nelze nikoho podezírat na základě nepřímých důkazů, nebo dokonce tvrzení spiritistického média. Předpokládejme však, že by verze, s níž přišla Sylvia Browne a nezávisle na ní i Larry Harnisch, byla pravdivá. Jaké poučení bychom si z toho mohli vzít? Třeba to, že i když vnější okolnosti životních příběhů zdánlivě odpovídají stereotypním představám, skutečnost často bývá daleko střízlivější a vlastně i nevinnější. Ne každá atraktivní slečna v baru musí holdovat alkoholu nebo být prostitutkou, ne každý ženatý chlap využije příležitost a zahne manželce s mladou kočkou a ne každá „nadějná“ mladá herečka musí být promiskuitní. Také by to ale potvrdilo známou skutečnost, že i navenek slušní a spořádaní občané mohou nejenom skrývat svou postupující duševní chorobu, ale mohou se za určitých okolností proměnit v bezcitné netvory.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou
