Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené
Kdo chtěl za socialismu džíny nebo cokoliv jiného západního, musel do fronty před Tuzex, do obchodu, který nahrával polosvětu veksláků a černému trhu s bony. V Tuzexu byly k dostání výrobky z dovozu ze zemí západní Evropy, japonská elektronika nebo brazilská káva. Nechyběly západní značky cigaret, alkohol, sladkosti ani kosmetika. Korunami se ale platit nedalo.
Bylo to vlastně takové „okénko do Západu“, díky kterému se mohl socialistický lid trochu nabažit nedostižného luxusního zboží z dovozu a nahlédnout skrz klec totality jako do pohádky. „Šlo o podnik, který se prostředí centrálně řízené ekonomiky poněkud vymykal: tím, že nabízel převážně spotřební zboží západní provenience, které na vnitřním trhu chybělo,“ píše Adam Havlík v knize Marky, bony, digitálky.
Tuzex a jeho sortiment
Díky Tuzexu si mohli lidé splnit sen a koupit si třeba džíny. To stigma, když někdo neměl džíny a byl pak za „trapáka“, přinutilo řadu lidí stoupnout si před tento podnik zahraničního obchodu – jak se tehdy oficiálně říkalo – a shánět bony. Ty vlastně tehdy sháněl každý, včetně komunistů.
Filozofie firmy byla jednoduchá. Prodávalo se zboží v drobném za cizí měny. Vše probíhalo pomocí cizích měn nebo odběrních poukázek. Tuzex měl své bratříčky v jiných socialistických zemích. V Sovětském svazu fungoval Torgsin, v NDR Intershop, v Bulharsku Corecom a v Rumunsku Comturist.
Tento český podnik de luxe se zaměřoval zpočátku na zahraniční klientelu a privilegované občany s přístupem k devizám. Později dostali šanci i ostatní. Před obchodem se vždy táhly fronty a hemžilo se to tam veksláky, kteří směňovali bony za českou korunu. Prodejny se často zřizovaly v turisticky zajímavých oblastech, lázeňských městech nebo v centru Prahy, kde se pohybovali cizinci.
Bony, padělky a černý trh
Oficiálně se bonům říkalo odběrní poukazy PZO Tuzex. Na konci 80. let minulého století odpovídala jedna tuzexová koruna čtyřem československým korunám.
Bohužel většina českých občanů musela bony nakupovat pokoutně od veksláků, kteří se nikdy s nikým moc nemazlili. Na černém trhu se kurz tuzexové a normální koruny pohyboval kolem poměru 5 : 1, ale toto číslo bylo proměnlivé.
První padělky se objevily koncem šedesátých let. Na padělatelství se reagovalo ochranou platidel vodoznakem a složitějšími grafickými vzory. I přes tato opatření se objevily další napodobeniny.
Co bylo potom
Monopolní postavení Tuzexu se začalo vytrácet koncem osmdesátých let. V 90. letech firma zaznamenala hluboký propad a definitivně přestala existovat v roce 1997, kdy došlo k její likvidaci. „Tuzex přestal existovat jako podnikatelský subjekt. Nepřestal však existovat jako obchodní značka,“ uvádí Zbyšek Šustek v knize Odběrní poukazy Tuzexu.
I když se na straně tehdejšího východního bloku jednalo o ojedinělý fenomén s dobrou myšlenkou, řada lidí toho zneužívala. Když nepočítáme bandu veksláků, byli tu zaměstnanci Tuzexu, kteří těžili ze svých výhod. Rozšířily se třeba krádeže zboží mezi pracovníky. Nebylo výjimkou, že prodavačky dodávaly zboží přednostně svým příbuzným a známým. „Nějakej Zajíc byl tehdy šéf Tuzexu přes auta. U něj jsme ty bouráky kupovali. Pro nás to tehdy bylo za pár šupů. Měl jsem Porsche, Mercedes, ale nejraději jsem jezdil v bavoráku,“ vysvětluje bývalý vekslák Michael Kliment v knize Adama Havlíka.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, Z. Šustek: Odběrní poukazy Tuzexu)
KAM DÁL: Džíny nebo tesilky. Móda a textilní průmysl za socialismu, o člověka tu moc nešlo.
