Vědci řeší záhadu Lochnesské příšery. Podle DNA zjistí, zda jde opravdu jen o mýtus
Na každém šprochu pravdy trochu, říká známé přísloví. U Lochnesské příšery tomu je již 1500 let, kdy se lidé dohadují, jestli tento mýtický opravdu existuje či nikoli. Osvětlit situaci by mohla skupinka vědců, kteří se ve skotském jezeře pustili do opravdového výzkumu. O co jde?
Existuje mnoho fotografií, ale také autentických vzpomínek, které tento mýtus oživují a pokládají zásadní otázku: Existuje lochnesská příšera? Lidé se touto otázkou zabývají již několik staletí, ale jasná odpověď neexistuje.
Jakého tvora tak lidé doopravdy viděli? Šlo o halucinaci, přemíru fantazie či pouhé legendy, jež si lidé vyprávějí po generace? To všechno možná bude mít brzy jasné rozhřešení.
Od 6. století
Mýtus o příšeře, jež se podobá vyhynulým dinosaurům, není jen senzací, která se vyrojila zničehonic. První zmínky o podobném tvorovi je možné vyhledat z historických pramenů již v 6. století. Příběh o misionáři, svatém Kolumbovi, vypráví jeho hrdinský čin, kdy zachránil jednoho muže ze spárů této obrovské příšery ve skotském jezeře Loch Ness.
Pořádná vlna zájmu se však rozpoutala až v roce 1871 na základě článků D. Mackenzieho, který o této příšeře dopodrobna referoval. Od 80. let 19. století se tak strhlo lochnesské šílenství. Stovky lidí se pustily za lovem senzace. Chtěli být totiž první, kteří podají skutečný a neprůstřelný důkaz o tom, že se nejedná o mýtus, ale skutečného živočicha.
Na hraně reality
Ten úplně nejbližší kontakt s živočichem se datuje do roku 1933. Manželé Mackayovi podle místního správce jezera a novináře na částečný úvazek viděli lochnessku na vlastní oči. Jedna verze hovořila o tom, že jeli autem podél jezera, tak jim podivný tvor zkřížil cestu. Tmavé, plazivé a mokré tělo se hrnulo přes cestu a nakonec zmizelo ve vodě.
Druhá o něco realističtější verze zase pracuje s dochovaným svědectvím přímo paní Mackayové. Ta svůj zážitek popisovala tak, že ve vodě zahlédla černého, mokrého tvora, z kterého tekla voda a plaval v kruhu dokola a dolů.
Pravděpodobně nejznámější byly fotografie, které pořídil gynekolg R. K. Wilson, jež dokonce otiskl prestižní deník Daily Mail. Snímky se však později ukázaly jako podvrh. Jednalo se totiž o vyrobenou hračku ze dřeva a plastu.
V tomto období vznikl velký počet fotografií, které však díky nekvalitnímu zpracovaní nepůsobí jako dostatečný důkaz. Lidé však nadále zkoušeli odhalit pravdu.
Vědecké práce
Americký vědec Robert Rines v roce 1972 vytvořil zajímavé materiály, které významně přiživují existenci tohoto mýtického tvora. Nejdříve neúspěšně zkoušel nasazení delfínů s kamerovým zařízením, ale kvůli kalné vodě pozorování nevyšlo.
Druhý pokus byl už o něco povedenější. Použil pro zkoumání speciální člun se sonarem a kamerou, kterou spouštěl pod vodní hladinu. Kameru spouštěl pohyb pod hladinou.
Vznikly tak zatím nejprůkaznější důkazy o existenci velkého zvířecího tělesa. Fotografie totiž zaznamenaly dvě velké ploutve a údajně před výskytem jakéhosi tvora vyskakovali strachem zpod hladiny lososi.
Aby se Rines vyhnul osočení z podvodu, měl na palubě kontrolory, kteří snímky z kamery ihned zapečetili a poslali k vyvolání. Vědci však dospěli k závěru, že se může jednat o tzv. plesiosaura. Ten by však musel přežívat více než 70 milionů let, což by znamenalo, že jich v jezeře musí žít celá kolonie.
Aktuální výzkum
Jasno v kauze lochnesské příšery ukáže průzkum vědců z Nového Zélandu. Ti chtějí použít praktiku zkoumání enviromentálního DNA. Pracují tedy s tím, že každý tvor zanechává ve svém prostředí genetickou informaci. Ta by mohla vědce přivést k tomu, že v jezeru Loch Ness opravdu žije neznámý druh živočicha.
