Za příjmení vděčíme našim předkům. Někdy opravdu není za co děkovat
Příjmení je dnes samozřejmou součástí naší identity. Jen těžko bychom i v menší obci hledali Jana nebo Karla, aniž bychom znali právě jeho příjmení. Před staletími tomu ale bylo jinak. Proč a kdy se začala objevovat příjmení, jaká jsou dnes u nás nejčastější a která byste určitě nechtěli? Byli vaši předkové moudří, vážní, veselí, hloupí nebo dokonce oslizlí či ještě hůř?
Zmínky o tom, že byli lidé pro lepší orientaci označováni i různými "jmény", určujícími blíže například jejich vlastnosti, se objevují už v dokumentech ze 13. století. Šlo o tak zvané příjmí, tedy označení, které stálo při jméně dotyčné osoby. Nebylo tehdy ještě nutně spojeno s rodinou nebo rodem dotyčného. Bylo tedy možné - samozřejmě jen pro příklad - že Martin "Tlustý" měl dva syny: Janka "Kulhavého" a Jiřího "Krásného". Můžeme si dokonce i představit, jak taková rodina patrně vypadala… Pravdou ale je, že i zde se často rod určitým způsobem zapsal do tvorby příjmí, kdy toto odkazovalo k jejich otci nebo matce - Ondra Janík byl patrně syn Janův a podobně.
Hořejší nebo Dolejší - Mladý nebo Starý?
Dalším momentem, který hrál důležitou roli v bližším určování osob, bylo místo, odkud pocházely nebo kde žily - a to i v rámci jedné vesnice. Pokud například ve vsi, která nestála právě na rovině, žili dva Janové, jeden z nich byl patrně brzy Hořejší a druhý Dolejší. Stejně tak možná nebyli stejně staří - a to už dává možnost, aby byl jeden Starý a druhý Mladý. Označení se vžila a brzy bylo jasné, o kom se právě hovoří.
Vlastnosti i živnosti...
Jak již bylo naznačeno, mnoho příjmí vznikalo také díky podobě a případným odlišnostem daného člověka. Můžeme tak vysledovat původy příjmení Malý, Kulhavý, Tlustý a podobně. Ale zvláštní, a tedy i hodné zaznamenání, mohly být také vlastnosti člověka. A tak si dokážeme představit, jaké předky asi měla rodina Veselých, Smutných, Moudrých nebo Tichých. Naši dávní předci nám také dodnes předávají informaci o svém povolání. A tak se můžeme setkávat s panem Kovářem, Mlynářem nebo Švecem. Jak si můžeme všimnout, objevují se tato příjmení právě ve spojení se starými řemesly, která lidé v té době provozovali, i když dnes jsou buď neobvyklá nebo některá dokonce téměř zanikla. Nové profese se pak v příjmeních samozřejmě neobjevují vůbec. Například na koželuha dnes již patrně nenarazíme, ale Koželuhů v republice žije přes 350, zatímco elektrikářů známe jistě každý hned několik, na rozdíl od Elektrikáře, kterého bychom v seznamu příjmení hledali opravdu jen těžko.
Stěhování znamenalo často změnu příjmí
Rozlišovat bylo nutné ale i v rámci širšího území, a tak se dodnes mohla dochovat příjmení, určující původ tehdejších lidí - Pražák, Táborský, Žlebský a podobně. Pokud se týká místa bydliště, mohlo být s jeho změnou spojeno také jiné "příjmení". Z Hořejšího se tak rázem mohl stát Nový (byl ve vsi, kam se přistěhoval nováčkem - což je ostatně samo o sobě jedno z poměrně častých příjmení) nebo snad i nositel dnes nejčetnějšího příjmení - Novák. Jestli se v jedné vesnici zaměřili hlavně na fyzickou stránku člověka a Janek tam byl jednoduše Malý, v druhé vsi, kde našel svůj domov, mohli ocenit jeho inteligenci, pokud jej shledali Moudrým. Nebylo to přitom, jako je tomu dnes, spojeno se změnou příslušnosti k některé z rodin.
Šlechtický původ?
„Ve vývoji druhého jména se v českých zemích výrazně uplatňovaly rozdíly společenské i časové. V nejstarších zápisech se nejhojněji nacházejí šlechtická dvoujmení, která byla odvozována především od osobních jmen a znaků majících nejčastěji původ ve jménech osobních a místních (Havel Cidlina z Cidliny), často různě slovotvorně obměňovaných (Jan Kozlovec z Kozlova, Jan Horešák z Horešovic). Velká část šlechtických příjmí pocházela z erbů (Jan Beránek – rod měl ve znaku beránka), méně ze jmen neheraldických, např. ptáků aj. živočichů (Slavibor Čížek z Lidic), z označení osobních vlastností (Martin Zlý ze Stokar), ze zaměstnání (Jan Maršálek z Radiče),“ píše ve stati O příjmení v českých zemích významná jazykovědkyně Miloslava Knappová. Můžete se tedy lépe podívat do svého rodokmenu, jestli třeba vaše příjmení Beran nepramení spíš než z tvrdohlavosti předků ze šlechtického erbu.
Postupně, po staletí…
Rozvoj používání příjmí byl ale velmi pozvolný, a tak zatímco první zmínky o jejich užívání skutečně pocházejí již ze 13. století, rozšíření na český zemědělský venkov a běžné užívání je datováno až do 17. století. Mezi dělníky se pak příjmí rozšířilo až ve století dalším.
Pořádek je nutný
Postupem času začal být kaldem větší a větší důraz na evidenci obyvatel - a k tomu mohla dopomoci také evidence celých rodin. Za vlády císaře Josefa II. byla tedy zavedena povinnost mít rodové a dědičné příjmení. Od té doby zůstávají tehdejší příjmení stále (i když třeba s jistými úpravami) stále mezi námi. Dnes je jich kolem tří set tisíc, přičemž přibližně třetina je zastoupena pouze jednou. Nejvíce pak, jak všichni jistě víme, je Novákových, Svobodových, Novotných a Dvořákových. Zajímavé je, že ve všech případech je více žen těchto příjmení než jejich mužských nositelů.
Mohou za to vaši předci
Někdo může svým předkům poděkovat, protože jejich kvality přetrvaly v příjmení celého rodu dodnes a i jejich potomci jsou Chrabří, Silní, Moudří… Jiní, jako třeba Zlí, Sprostí, Oslizlí, ale i Pindové, Kokoti (ano, i ti zde žijí) a další si již účty se svými předky patrně nevyrovnají. Přesto by jistě bylo zajímavé dopátrat se pravého původu svého příjmení.
KAM DÁL: Chudina Na Slatinách. Opravdový pražský slum je zachován dodnes.
