Zámecká paní Zuzana Šafránková: Koupili jsme vlastně skládku, v ruinách zámku jsme našli i mrtvé slepice

Paní Šafránková, kde se vlastně teď nacházíme?
Jsme na zámku v Žákách (místní říkají na Žakách) u bývalého Auerspergského zámečku, momentálně nejohroženější památky Středočeského kraje. Jde o stavbu z roku 1805, staviteli byl rod Pottingů, kteří jej ale vlastnili jen čtvrt století. Potom ho koupila Gabriela Auerspergová a tomuto rodu patřil už stále. Bohužel to teď zatím pořád zámek příliš nepřipomíná, ale při pohledu z odstupu jeho charakter dobře vidíme. Kdybychom se ale vrátili o několik let do minulosti, byl by pohled ještě mnohem smutnější.

Jak vás vůbec napadlo pořídit si zámek, navíc v takovém stavu?
Partner ho chtěl zachránit, protože šlo o městský majetek a kdybychom ho nekoupili, tak by byl touto dobou už pravděpodobně úplně rozpadlý. Dívali jsme se po nějakých zbořeninách a tahle byla nejhorší, tak jsme ji vzali. Zámeček byl ale opravdu v katastrofálním stavu. Třeba nahoře byl taneční sál, ale v tak zuboženém stavu, že nebylo možné ho zachovat. I tak ale jde o jeden z mála dochovaných rokokových zámečků v České republice.

Jak tedy zámek vypadal, když jste ho kupovali?
My jsme kupovali v podstatě skládku. Všude tady byly odpadky a my jsme to dva roky jen vyklízeli. Našli jsme tady snad všechno, na co si vzpomenete - starý koberec, chcíplé slepice, zkrátka všechno. A uklízeli jsme to všechno sami s partnerem, ostatně celou opravu děláme zatím jako hobby. Problém byl i v tom, že tady všude kolem byly náletové křoviny. Když jsme to koupili, byla úplně propadlá střecha a hrozilo to, že zničí i zdi...

S čím dalším se museli potýkat novopečení majitelé zámku?
Když jsme to koupili, neměli jsme ještě žádná povolení, nemohli jsme nic dělat, ale do zámku pořád pršelo. Partner musel odjet do zahraničí a já jsem nevěděla, co mám dělat. Navíc firmy z okolí se logicky bály na takovém objektu cokoliv dělat, protože to bylo opravdu nebezpečné. Nakonec nám střechu provizorně opravili horolezci. Ti se nebáli, vylezli na střechu, dali tam záplatu a ta celý rok vydržela. Měli jsme tedy čas vyřizovat všechna povolení. Musí na to být stavební povolení, musí bý projekt, stavebně-historický průzkum a další povolení a studie. To samozřejmě na začátku hodně zdržuje. Mysleli jsme si, že to půjde rychleji.

Chtěli byste tady na zámku jednou bydlet?
Určitě, ale teď to ještě nejde, je tady ještě hodně práce. Navíc každý krok musejí schvalovat památkáři, takže se to protahuje. Vždycky si myslíme, že už je to jen na chvíli, a pak zjistíme, že rozhodně ne. Museli jsme třeba předělávat vikýře, které jsme ale půdovně měli od památkářů schválené. Každou další úpravu musíme platit zase my a není to jednoduché, i když se snažíme o dobrou spolupráci.

V jaké fázi oprav je tedy zámek teď?
Jsou hotové krovy a střechy, to je důležité. Do zámku teď už neprší a práce snad mohou pokračovat, chěli bychom letos osadit okna. Uvnitř jsou ale pořád ještě zřícené podlahy a tak dále. Věříme ale, že teď už půjdou práce rychleji. Na zámku budeme začínat čtvrtý rok a z toho dva první zabralo shánění všech povolení a vyklízení zámku. Teď jsme se dostali do fáze, kdy se z vyklízení stala rekonstrukce. Také upravujeme nádvoří, bude tady mlatový povrch tak, aby to bylo v souladu se zámky Žleby a Slatiňany, musí být zachován koncept Auerspergů. Těšíme se, že to zámek hodně zvedne.

Jaké bude mít zámek využití, až bude opravený?
Chtěli bychom z něj vybudovat komunitní centrum nejen pro obec. Ostatně tak už funguje teď. V Žákách není obchod ani hospoda a dokonce ani požární zbrojnice, která se v menších obcích stává často centrem společenského dění. Proto si lidé rychle zvykají, že je možné se tady sejít, posedět, diskutovat, pomáhat si. Mělo by jít o obyčejná setkání, která jsou ale velmi důležitá. I když zatím jen v parku, už teď tady děláme některé akce, na které se sjíždějí lidé ze širokého okolí. Vloni to byl například October fest. Zdá se nám, že už teď díky zámku Žáky ožily.

Mimo to plánujeme, že si tady zřídíme byt a několik pokojů agropenzionu. Protože taková památka musí žít, aby si na sebe vydělala, rozhodli jsme se také vybudouvat minipivovar, vařit a prodávat vlastní pivo.

Pivovar na zámku?
Ano, není to problém, všechno je už prokonzultované s památkáři, máme to schválené a dokonce už je vypracovaný i projekt. Ostatně pivo vaříme už nyní, jen si sládek zatím pronajímá prostory a vybavení v jednom kutnohorském pivovaru. Říká se tomu létající pivovar. Nejde o žádné závratné várky, ale vaří velmi dobré pivo, které má úspěch. I když většinu zákazníků tvoří místní lidé nebo ti, kteří si zvykli se tady zastavovat při cestě na výlet, hodně zákazníků máme třeba až z Ostravy nebo dokonce z Plzně, což nás samozřejmě těší. Je vidět, že právě v pivařské Plzni umí lidé ocenit kvalitní a řemeslné pivo. Pro nás jsou to ale samozřejmě dva úplně odlišné a náročné projekty. Jedno bez druhého ale asi nedává smysl. Památka musí žít a pivo je součástí kultury českého národa, která sem určitě přiláká hodně lidí. Zapadá to do sebe.

Jak dlouho ještě podle vás opravy zámku potrvají?
Já myslím, že vymalujeme a bude hotovo… (řečeno se smíchem). Ale vážně: doufáme, že půjde tak o pět let soustavné práce a mohli bychom být u konce. Samozřejmě bude záležet na mnoha okolnostech. Střecha je hotová, dozdíváme, co je potřeba, ještě přijdou na řady podlahy, elektrika, rozvod vody a kanalizace - bude toho hodně, ale věřím, že už to půjde rychleji. I když každý, kdo někdo někdy opravoval památku nebo alespoň starý dům, dobře ví, o čem mluvím. Každopádně každý se může přijet podívat.

KAM DÁL: V roce 1968 byla zrušena cenzura. Pak ale přijely tanky a všechno začalo nanovo.