Žijeme v Matrixu a nejspíš z něj nikdy nevystoupíme, tedy pokud nebudeme jako Super Mario

Zní to šíleně? Samozřejmě, že ano, ale už sama myšlenka, že žijeme v nějaké umělé počítačové simulaci, je pro mnoho lidí šílená a nepřijatelné. Vyloučit se to rozhodně nedá, což potvrzují i někteří vědci. Třeba věhlasný profesor z Oxfordu Nick Bostrom napsal v roce 2003 článek „Žijeme v počítačové simulaci?“, kde se zamýšlí nad možnostmi, jak by lidstvo mohlo tuto skutečnost samo odhalit.

Počítačové hry dávno nejsou pouhými žrouty času. Můžeme však hovořit o umění?

Přichází s poměrně zajímavým konceptem, kdy se domnívá, že lidstvo v daleké budoucnosti bude mít takové technické možnosti, že bude moci samo vytvářet podobné simulace a pouhým výpočetním výkonem simulovat existenci světů a vesmírů včetně civilizací i jednotlivých bytostí. Jakmile to lidé dokážou, bude pro ně mnohem jednodušší poznat, že se sami také nachází v podobné situaci. Mluví o „simulaci předků“, tedy že lidé budou schopní počítačem znovu stvořit dávno mrtvé osoby a zasazovat je do tehdejší doby v rámci simulace. Zkrátka v matrixu bude vaše babička naživu a bude sledovat filmy s Oldřichem Novým.

Musíme zpomalit Chrome

Zatímco Bostrom tedy filozofuje nad tím, jak lidstvo pozná, že je součástí počítačové simulace, Roman Yampolskiy jde ještě dál a ptá se, co by pak vlastně lidé měli dělat a jak případně ze simulace uniknout. Vychází z předpokladu, že k udržování počítačové simulace musí být k dispozici velký výpočetní výkon. Lidé by se podle něj měli snažit tento výkon snížit a celý systém přetížit. Třeba tak, že bychom poslali sondy do nejvzdálenějších koutů vesmíru. Aby simulace fungovala, musela by tedy simulovat stále větší vesmír. Tím by se výpočetní výkon začal zaměstnávat dalšími úkoly, které doposud řešit nemusel. „Je to, jako když vám začne pomalu běžet Chrome. Pokud se spustí na pozadí nějaká složitá operace, systém se zpomalí a vy se musíte podívat, co se děje,“ říká Yampolskiy pro iflscience.  Výsledkem by mělo podle něj být, že se simulace zasekne nebo bude mít výpadky.

Mario dokázal přepsat svůj svět

Druhou metodou je snaha „přepsat kód simulace“. Yampolskiy zmiňuje případ, kdy se v roce 2016 Youtuberovi Sethu Blingovi podařilo hacknout kopii hry Super Mario World pouze pomocí pohybů ve hře. Prostě provedl v přesném pořadí určitou sérii pohybů a akcí a získal tak možnost ovlivnit herní kód. „Dostal se takto do kódu samotné hry a dokázal v ní měnit herní mechaniky i prostředí. Pokud by byl Mario dostatečně inteligentní, mohl tento jack sám objevit a nakódovat svůj svět." Takto nějak by měli postupovat lidé, aby získali možnost přeprogramovat to, v čem žijí a co se nachází kolem nich.

Sledujme fyzikální konstanty a važme informace

Melvin  Vopson z univerzity v Portsmouthu zase doporučuje zaměřit se na experimenty s informacemi. Vopson se domnívá, že i informace má svou, byť naprosto nepatrnou, hmotnost, z čehož pramení obrovské množství možností pro fyzikální experimenty. Zkoumání tohoto fenoménu by nás podle něj mohlo dovést až k poznání, že žijeme v simulaci. Fyzik John Barrow se zase domnívá, že v každém systému se prostě čas od času nahromadí chyby a je potřeba udělat korekci. Taková korekce systému se v naší simulaci projeví změnami základních fyzikálních konstant. Takže stačí je neustále monitorovat a hledat náhlé, nevysvětlitelné změny.

Co když se umělá inteligence naštve? „Mám velké obavy, že mě někdo vypne,“ řekl počítač, v Googlu nastala panika

Všechno jsou to poměrně složité teoretické konstrukce, které je zatím téměř nemožné jakkoliv ověřit v praxi. Navíc je potřeba se vážně zamyslet nad tím, jestli není lepší nechat věci tak, jak jsou, a to i v případě, že vše je simulace. Pokud jsme jen pokusná morčata, je lepší na sebe příliš neupozorňovat, protože by jednoho dne mohlo někoho napadnout celou simulaci prostě a jednoduše vypnout. A co by s námi bylo pak, na to zatím nemají vědci žádnou odpověď.  

Zdroj: iflscience.com

KAM DÁL: Stačilo zmáčknout tlačítko a svět by skončil, Rus to neudělal.