Andělské seznamování

 

Jednoho dne, v době kdy jsem i já hledal tu pravou přes internet, zacvrlikal doma na stole telefon. Otráveně jsem ho zvedl ze stolku a zamumlal otráveně… „No, co je,?“ Po chvilce ticha se ozval tichý ustrašený hlásek.

   „Dobrý den, nerada vyrušuji, četla jsem kdysi váš inzerát na netu, psali jsme si, pak i vyměnili navzájem telefonní čísla. Ale až teď jsem našla odvahu a zavolala.  Platí váš zájem ještě o seznámení?“ Jejda holka, co se tak blbě ptáš, pomyslel jsem si.

     „To víte, že platí,“ řekl jsem, ale už vůbec nevěděl, s kým jsem si to kdysi psal anebo dával telefonní číslo na sebe.

   „Jmenuji se Anna, bydlím se synem sama, jsem rozvedená, a hledám k sobě protějšek a muže, co všechno zmůže.“

     Povídali jsme si delší dobu, probrali jsme, co se změnilo, a nezměnilo od té doby, co jsme si poprvé napsali, slovo dalo slovo, a zkrátka padla domluva, že se osobně sejdeme.

     „No, velice ráda, ale kde v Praze?“ No přece kde… Hádej holka.

     „Pod ocasem.“ Ještě, že ten Venca s tím koněm tam jsou na tom náměstí.

     „Cože?“ vyhrkla Anina, jak jsem jí začal s jejím svolením říkat.

     „No pod ocasem, jakoby u koně na Václaváku, tam to znám.“ A moc dobře, domyslel jsem si.

     „Fajn tak v kolik? Časově jsem samostatná jednotka, tak třeba v 17 hodin. Platí?“

     „Jo, platí. Václavák, 17,00, pod ocasem koně.“

 

     Ten den kdy jsme si potvrdili setkání, bylo na Václaváku docela rušno, a tak jsem si stoupl rovnou ke koni zezadu co nejblíže. Než přišla Anina, občas jsem se jukl nahoru na koně, na jeho ocas pod kterým jsem stál a v duchu si vždy řekl: „ Jen se opovaž“…

     Čekal jsem delší dobu, všude kolem mě to mluvilo cizinecky, náměstí u koně plné turistů, na něm nervózně dupající chlap, a to jsem byl já. Nabalený, zachumlaný do bundy, s plnou hlavu myšlenek kdo to zas bude.

 

     Pak přišla Ona. Anina. Úsměv od ucha k uchu, podala mi ruku a dala pusu na zmrzlé tváře. Hezky jednu zleva a druhou zprava. Ono to setkání bylo v zimním čase.

     „Těší mě, jsem mile překvapena.“ Anina mě hned tím příjemně uzemnila.

     „Jo? Nepovídej, prosím Tě, a z čeho?“

     „No z toho, že co jsi mi kdysi psal a říkal do telefonku o sobě, tak vidím, že to je pravda.“

     Bafla mě za ruku a šli jsme směrem, směrem… No, bylo to v Praze. Fakt, to je těžký určit směr kam jít, když se vůbec neví, co druhého baví, co má v plánu, a ono v zimě, v lednu se fakt nic jiného nedá vymyslet, než někam zalézt do tepla, dát si šálek čaje a povídat si. Což jsme záhy udělali. No, a tam jsme si řekli vše, co jsme zažili a prožili, Anna měla desetiletého kloučka, žila v domě sama, sice asi tak 15 KM za Prahou, a o kloučka se starala 24 hodin.

 

     Prý je autista a k tomu hyperaktivní, nebo či co. Nevěděl jsem, co to znamená a co to obnáší, tak jsem se raději podrobně neptal. Vypily jsme čaj, zaplatil jsem útratu, a dohodl se s Aninou, že si napíšeme, zavoláme si, a uvidíme. Konečně jedna normální ženská, co neloví prachy, nepídí se po společenském postavení protějšku, a je jaksi s nadhledem nad věcí.

Jo, prdlajs nad věcí.

(pokračování)