Budoucnost lidí bez domova je pro ně velkou neznámou. Šancí jak to změnit je v jejich možnostech pramalá

Takže jak žijete teď?

Jak se dá. Přes den vlastně přežívám. Pořád jen myslím na děti, zda je ještě uvidím. Ale už to vzdávám. Nechci, aby mě takhle viděly, jak jsem dopadla. Když bůh dá, vzpamatuju se ze všeho, a pokusím se je zase získat do své péče. Ale už tomu moc nevěřím.

Kde bydlíte, Iveto teď? Máte kam složit hlavu?

Jak kdy. Na jednu noc od vás chtějí na ubytovně 120 korun. Kde je ale vezmete, nikdo se neptá. Díky jedné mé známé, mám alespoň základní věci, co žena potřebuje k přežití. Občas když peníze dojdou, přespávám v parku, v teplovodních kanálech, se strachem kdo mně najde, co by se mnou udělal, co bude dál, a to na spánku nepřidá. Přepadne vás nechuť žít, nechuť cokoliv řešit, protože nevíte jak to řešit, kde začít, a na koho se obrátit.

Počkejte, jsou přece poradny, a spolky kam se obrátit.

Ano jsou. Udělala jsem to asi třikrát ale pravdu? Nikoho nezajímáte. Tady máš kousek chleba, nebo vyplňte to a to a to je vše. Nikdo na vás nemá čas.

Takže teď se zeptám na dvě věci. Můžete odpovědět nebo ne. Vaše volba. Pohled na bezdomovce.

Někteří bezďáci si za to, že jsou bezdomovci, můžou sami. Chlast, drogy, gamblerství, fetování, atd. Prohráli byt, zadlužili celou rodinu i sebe, řešení všeho hodili za hlavu, a dali se touhle cestou. Je jednoduchá, nic se neřeší, nikoho nezajímáte a máte vlastně tím i svůj klid. Upnou se na chlast, který jim vymeje mozek, a svět se jim smrskne na tři věci. Chlast, odpadkové koše, a vybytí pudů na bezdomovkyních. Občas něco ukrást, a obratem to prohrát v automatech nebo utopit v alkoholu.

Ale někdo je zas chudák. Jsou mezi námi lidi, co odkázali vše dětem a za odměnu je vyhodily na ulici, lidi co měli práci a věnovali se ji, žili ve služebním bytě, přišli o práci, o byt, do toho třeba nemoc a jsou taky na tom jak já. Dokonce znám vysokoškoláka, který dával rodině vše, věřil a nakonec o vše rázem přišel. Psychicky se sesypal, bere prášky na nervy, které ho totálně zblbly, a on ztratil o vše zájem. Vzdal to, chlastá jak duha, sotva se probudí, chlastá dál, aby zase z toho usnul, a tak přežívá den po dni.

Ale teď mi Ivetko, řeknete, když znáte pohled z druhé strany na bezdomovství, toto. Vídám bezdomovce, jak žebrají na chodníku, děkují za každou korunu, a vedle nich jim dělá společnost jejich pes. Žádné malé stvoření, ale pes velký jak stodola. Čistý, upravený, žádná kost a kůže, nesmrdí, jak je to možné? Nemají peníze, ale pes není hubený, hladový, má obojek, známku, v batohu psí žrádlo za sta korun, a jako bonbónek tomu chudáku žebrajícímu zazvoní mobil a on z kapsy vytáhne mobil za 6 000? Za co platí hovorné? Kde na to bere? Bezdomáči, kteří jsou doslova trosky, smrdí na dálku, o slovníku ani nemluvě, ale mají mobily, na alkohol… Jak to teda je?

Iveta se zamyslela a pak řekla něco velice zajímavého.

Když jsem se s nimi bavila, a trochu jsme se poznali víc, tak mi řekli, že když je fajn měsíc a turistů víc, tak si měsíčně vyžebrají částku 30 - 50 tisíc. Občas něco ukradnou, nikdo je nestíhá, protože vědí, že na nich si nikdo nic nevezme, a jsou i takové tlupy, kde se točí takové peníze, o kterých se raději nebudu zmiňovat. Moje kamarádka se díky nim dala na drogy a denně kupuje dvě dávky za 800 korun. To ji to vyjde měsíčně přes 24 000 korun. Za to bych si žila doslova královsky jako normální člověk.

Iveto, a vy jste drogy nezkusila?

Nikdy. Když vidíte, co to s nimi dělá, jak jsou vypatlaný v řeči, v názorech, jak se chovají vůči jiným, nikdy bych je nevzala.

Dobrý postřeh a úsudek. Takže jsme se blížili k závěru našeho povídání.