Být single bezdomovcem může být pěkná řežba
Svůj příběh bezdomovkyně vylíčila žena, která zůstala sama, bez všech prostředků, bez dětí, přátel a zázemí, na které jsme zvyklí a bereme to jako samozřejmost. Jak se jí daří?
Iveta, sympatická žena, ve věku 37 let prožila do dnešní doby tolik kopanců od života, že mi při hovoru občas připomínala fotbalový míč, do kterého každý kopne. Narodila se v běžné rodině na předměstí Mariánských Lázní.
Krátce po jejím narození otec propadl alkoholu, a to gradovalo do té výše, že Ivetu ve třech letech v alkoholickém opojení chtěl zabít. Matka mu jeho čin překazila, jak se říká, za pět minut dvanáct. Otce zavřeli na dlouhý čas, ale Iveta si od té doby odnesla takový šok, že se u ní záhy objevila epilepsie, a strach z lidí, kteří zvyšují hlas, jednají prudce a emočně. Krátce po odsouzení ji matka toto vše neustále vyčítala, že díky ní je na všechno sama, a kdyby nebyla, tak je její otec nadále s ní a ona s ním. Dávala denně Ivetě najevo, že je jaksi na tom světě navíc. Iveta měla prostě doma peklo.
Vyučila se dámskou krejčovou, a když už si myslela, že je vše za zády, a před ní růžová budoucnost, přišel blesk z nebe v podobě restituce. Jejich barák, kde Iveta vyrůstala, a s matkou a sestrou žila, stál na pozemku, který se v restituci vrátil původnímu majiteli. Po soudních tahanicích o pozemek se musely odstěhovat, prodat dům majiteli pozemku, a jít do státního bytu. Matka peníze za prodej rozdělila mez sebe, Ivetu a její sestru.
V práci Iveta poznala muže, kterého si záhy vzala za manžela. Po svatbě Iveta s mužem čekali přírůstek, ale první dítě po narození zemřelo na vrozenou vadu. Další dvě děti, které se jim narodily, byly pro Ivetu vším, co si do života přála. Byly splněním snu o šťastném manželství, a tak si myslela, že už ji nic nepřekvapí. Jak velký to byl omyl.
Pokusil jsem se Ivety zeptat na podrobnosti v jejím životě, ale Iveta na mně spustila takovou spršku vět, že jsem se ke slovu dál nedostal. Chrlila páté přes deváté a bylo na ni vidět, že už dlouho s nikým o všem, co ji trápí, nemluvila. Musel jsem ji doslova v tom vodopádu slov brzdit. Na vedlejší lavičku po chvíli usedli další lidi bez domova a mlčenlivě poslouchali Ivetin příběh. Na jejich tvářích bylo vidět, že si mlčky v duchu při jejím vyprávění přehrávají svůj dosavadní život.
Nakonec Iveta v řeči zpomalila, takže jsem jí navrhl postup našeho rozhovoru. Budu se ji ptát, a ona odpovídat. Souhlasila velice ráda, takže první otázka na sebe dlouho nenechala čekat.
