České zvláštnosti, kterým rozumíme pouze my. Smysl pro humor i Velikonoce
Už dost bylo řečeno o obnošených pantoflích s ponožkami uvnitř. Češi si totiž umí užít o hodně více zábavy než jenom v tradičních módních výstřelcích, kde mezi kostkovanými košilemi občas vykoukne pivní břicho se vzkazem: “Pivo dělá pěkná těla.” Češi si v mnohém rozumí jenom mezi sebou a cizincům to snad ani nejde vysvětlit…
Je otázkou, zda se některé typicky české zvyky nestávají postupem času zlozvykem. S čím větší hrdostí však člověk svoje možné nedostatky ukazuje na světlo boží, tím víc budí respekt. Ať už jde o módu, způsob stravování či přístup k lidovým svátkům, Čech má vždycky svůj specifický recept.
Pravda vítězí
Čech má hlavně svoji pravdu. Kdo se kdy pokusil pustit se do diskuse v hospodě se štamgasty, musí být argumentačně hodně sebevědomý. Když si totiž Jarda po čtyřech desítkách a dvou malých rumech usmyslí, že je Země placatá, prostě se s tím budete muset smířit. V krajním případě se v hospodě ozve z repráků rádia píseň od oblíbených Kabátů s názvem Pohoda.
Ta česká pohoda si dát pár facek, pár frťanů, pár utopenců a pár peprných nadávek. Vždyť už prezidentská standarta říká, že Pravda vítězí, a těsně před zavíračkou v kdejaké české hospodě je nutné tomuto sloganu dát za pravdu.
Jsme holt zabejčení a věříme jenom sobě a možná trochu televizním zprávám, což je v České republice po seriálu Ulice asi nejoblíbenější pořad v programu. Jo vždyť Dycky Most! Člověk by skoro už zapomněl.
Země pivařů, houbařů, milovníků chatiček a chaloupek prostě není pro každého. Stejně jako naše hutná gastronomie, která je však nenahraditelná.
Bůček a knedlík
Ten roztomilý obrázek, kdy elegantní, slušní a taktní Japonci dostanou na stůl svíčkovou, knedlo vepřo zelo, kachnu a guláš, se prostě nezapomíná. Nejdříve si vše poctivě vyfotí a následně na googlu hledají návod na to, jak se to všechno jí.
Český upocený číšník v centru Prahy už se pod svůj zpocený knír směje, jak zase jednou někoho natáhne minimálně o tři stovky. Česká republika je země malých podvodníčků, kterým už taky postupně končí zábava. Zvyky ze socialismu se pomalu vytrácejí a občas se ta česká ulička ucpe jako dálnice D1.
Alespoň ty neveselé obličeje zůstanou. Nespokojenost je totiž dalším zvykem, bez kterého si Českou republiku nelze představit. Hrozný vedro, hrozná zima, drahý, moc levný, polévka bez chuti či přesolená, naši sportovci jsou buď hrdinové, nebo ničemové.
Seznam důvodů, které Čecha vytočí na maximum, by nevystačil ani na tisíce stránek. Ostatně stačí se někdy projít po městě nebo navštívit nějaké restaurační zařízení. Možná by stálo sepsat Bibli nespokojenosti obyčejného Čecha. Myslím, že by se zde našel každý.
Smysl pro humor
Říká se, že Čech si umí udělat legraci z každé situace. Něco na tom bude, ale ne vždy je to taky nutné. Taky o nás kdosi z nacistické říše prohlásil, že jsme smějící se bestie…
My Češi jsme však na náš smysl pro humor opravdu hrdí jako na hokejové Nagano. Některé vtipy však taky stárnou stejně jako Dominik Hašek. Nutno dodat, že úroveň vtipů je velmi proměnlivá. Někteří se smějí šovinistickým vtipům z filmu Kameňák a ostatní s láskou vzpomínají na nekorektní humor České sody. Jsme holt národ extrémů.
České zvyky
Sváteční čas je příležitost se naplno utrhnout ze řetězu. Ať už jde o Vánoce a neskromné stolování. Celá jedna rodina většinou disponuje velikostí mísy bramborového salátu, která by nakrmila celou Afriku.
Armáda řízků a litry vypáleného oleje bojují s vůní františka na okně. Ježíšek přinese horu dárků a balicí papír se přece nevyhodí, protože může posloužit na další Vánoce. Ekonomická recyklace. Bravo!
Pro cizince je asi nejméně pochopitelný svátek v období Velikonoc. Muži prohání dívky s pomlázkou v ruce a ty je ještě odmění vejci, která zdobily několik dní dopředu. Ano, tomu rozumíme opravdu jenom my.
Podat pravou zprávu o typických českých vlastnostech je zcela nemožné. Co vesnice, to unikát, co kraj, to plejáda fascinujících specialit. Češi se prostě neztratí a to je dobře. Vždyť je to zemský ráj hned na pohled.
