Hanka, statečná to žena - 2. díl

     Hance se během týdne ozvaly další desítky chlapů. Měla z toho v hlavě hektický guláš i s knedlíkem, ale jelikož byla slušná a dobře vychovaná, odepsala na všechny reakce. Asi tak po 10 dnech jsme si zašli na předvánoční večeři a od stolu přes výlohu restaurace jsme pozorovali lidi venku, jak z toho předvánočního shonu blbnou a šílej, aby stihli i to, co už vědí, že nestihnou.

      „Tak co, jak se válčí na poli seznamování?“ Nahodil jsem udičku tématu při večeři, aby řeč nestála.

     „Ale za prd,“ zklamaně odpověděla Hanka.

     „Počkej, jak za prd, to jako nic z toho nebylo?“

     „Ale jo, hodiny prosezený u počítače. Za chvíli jsem nevěděla, kdo je kdo. Hele, oni jsou fakt praštěný nebo co. Jednoho pošleš do paďous, a do dvou dní dojde jiná odpověď, jiný nick, a nakonec zjistíš, že je to pořád on.“

     „Jak praštěný, co píšou?“

     „No, skoro nic právě. Jen kdo jsem, co dělám, kde bydlím, jak dlouho jsem sama, a pak hrrr. Sejdeme se, uděláme si hezký večer, nejraději do rána, a už jsem fakt alergická na ty dotazy, jak to mám ráda,“ dodala naštvaně v hlase Hanka. Věděl jsem přesně, o čem mluví. Spermoníci v akci. Ale snad, proboha, tam musí být taky normální chlapi, jako ženský, sakra, ne?

     „A to jsou všichni?“ zvědavě jsem se optal Hanky znova.

     „Ne, to zas ne, ale když je tam někdo jakoby normální, tak je daleko.“

     „Jak daleko, kolik km?“

     „Minimálně 50 km od Prahy. Nakonec, když napíšu, že bych přijela se juknout přes den po okolí, kde bydlí nebo po vánocích a silvestru se projít, to ne, ale opačně kdybych chtěla, tak by přijeli půlnočním expresem, kdyby jezdil. A u mě by byli až do nového roku. Cvoci. Při tom ani neví, jak vypadám.“

     „No jo, holka, to je těžký. Co na to říct,“ odpověděl jsem, a nípal se v dortu na talířku. V myšlenkách jsem myslel na ta moje setkání z opačného pohledu.

      Z dumání mě vyrušilo náhlé ticho u stolku, neb naše duo mlaskání se změnilo na sólo mlaskání nad dortem. Zvedl jsem oči a spatřil Hanku, jak drží telefon v ruce a zírá s polootevřenou tlamkou na display mobilu, který ji ležel na stole a měl vypnutý zvonění. Dělávám to i já, když chci mít klid u jídla a povídání. Toho si užiji v práci u jídla dost a dost z okolí. Někdy si připadám, že mi dali baštu přímo do centra telefonní ústředny.

     „Co se děje, ty jsi vyhrála první ve sportce?“

     „Ty vado, prdlajs vyhrála, dostala jsem odpověď od jednoho.“

     „Neke, no vidíš, a jak dostal tvoje číslo?“

     „Ale napsala jsem mu ho. Byl jeden z mála, co se zajímal více o mé záliby, postřehy, zájmy, než to, jak velký je mám.“

     „No, tak běž do něj a uvidíš, třeba to je právě ten zázrak, co čeká na Tebe,“ poradil jsem Hance, co má dělat.

     „Jo zázrak? Tak se podívej“ a strčila mi před ksichtík mobil.

Palcem ťukla na klávesu, v mobilu to udělalo škyt a píp, a já jsem se začal dusit dortem, který jsem mezi kašlem prskal kolem. Z displeje se na mě koukala ruka onoho pána, který ji odepisoval, a držela v sevření přesně to, co chlap drží v ruce, když se potřebuje… Jako děti jsme tomu říkali lůlání.

     „Počkej, to jako poslal on?“

     „Jo, prý se nemůže dočkat setkání.“

     „Hele, neblbni. Tak před chvíli jsi mi říkala, že je slušný a já nevím co ještě, a najednou ti pošle Ferdu v ruce?“

     „No, právě, a hele,“ prstíkem zase pošmudlala tlačítka, znova mě před oči vrazila display mobilu a jala se listovat ve fotkách v něm. Jedním slovem… Hustý.

     „To jako Ti fakt poslali jen tak tohle? Vše?“ Nevěřil jsem očím. Asi si zajdu hned zítra na oční. Mám asi halucinace.

     „Ne hned,“ informovala Hanina, „ale tak nějak při psaní. Prý jestli nechci ještě nějaké. Tak já husa napsala jo, klidně pošli, ale myslela jsem normální a ne, že při pózovaní mě bude nabízet auto jaké má úžasné, motorku, nebo barák za zadkem.“

      Hm, holka, ono se tam asi na tom netu nic zásadního asi nezměnilo. S přesně stejným problémem se potýkaly holky z práce, co jsem znal a znám taky, když byly v Praze samy a chtěly najít někoho k sobě. A protože byly o dost mladší, tak to byla ještě větší foto show než tohle.

     „Asi se na to fakt vykašlu, tohle nemám zapotřebí,“ nakonec si posmutněle vzdychla Hanka a raději se zase zabořila pusou do zákusku.

     „Hele, neblbni, přece to kvůli pár tydýtům nevzdáš. Bojuj, on se ten pravý objeví.“

      Snažil jsem se o sto šest, aby se Hanka neodhlásila ze seznamky. Byl to takový tvoreček důvěřivý, kamarádský, a fakt by si zasloužila najít chlapa podle svého gusta.

      Kruci, proč ji znám z práce a jsme dobří kámoši? Kdybych ji potkal na ulici, šlápl jí na nohu a dal se s ní do řeči a neznal ji, tak jdu do ní. Jenže jsem ji znal, a moje zásada co je v práci a v domě, není pro mě, mi jasně velela Stop. Těch lásek z pracoviště jsem v životě ze svého okolí zažil dost, a těch pomluv, narážek kolem, a ta sledovanost… Díky. Většinou to končívalo, ani nepsat raději.

     „Hanko, neboj se, jdi do toho, a když Ti někdo napíše, jak to máš ráda, klidně napiš hodně.“

     „Jak hodně?“ divila se Hanka.

     „No, hodně. S knedlíkem a s libovým. Vše jde obrátit do humoru, ne?“ Nakonec mi přečetla jednu SMS. Zabezpečený, milý, slušný, podnikající, samotinký jedinec z Prahy si žádá čas na setkání.

     „No, vidíš, tak konečně normální,“ radoval jsem se z toho za ní.

     „Vidím. Ale chtěl moji fotku, že pošle svou. Jak tu mou dostal, zvýšila se frekvence psaní, ale tu svou neposlal. Prý charismatický. Haha. A chromovaný k tomu asi taky,“ vyštěkla naštvaně Hanka.

     Vyprskli jsme smíchy tak hlasitě, že od vedle od stolu se na nás vyjeveně otočili, co že nás to tak u toho mlsání rozesmálo. Kdyby jen věděli co. Hanka vzala telefon, a hned odepsala, že přijímá setkání a takže kdy a kde a bude tam. Do minutky se rozkřičel mobil s odpovědí. Za hodinu platí, místo setkání ať si určí Hanka sama.

     „Romčo, kde, on je moc akční,“ vyslala help dotaz Hanka.

     „Buď romantická, posílají Ti fotky toho onoho… Tak se sejděte pod ním. Pod ocasem.“

     „Cooooo?“

     „No, pod ocasem na Václaváku u koně.“

     „Ahá, to je dobrý, to si budu pamatovat.“

     Poslala místo setkání tomu akčnímu hrdinovi a snad za 5 sekund dostala odpověď. Platí. Měli jsme teda hoďku čas na sebe s Hankou. Proprali jsme drby v práci, kde budeme na Vánoce, na Silvestra, jak jde život, a hodina setkání pomalu tloukla na dveře. Hanku ten elán najednou ale nějak začal opouštět.

     „Romčo, asi je to blbý, ale nešel bys pod ten ocas se mnou?“ bázlivě se mě optala Hana.

     „Neblbni, holka zlatá, tam se dva nevejdeme,“ odpověděl jsem.

     „Ty se bojíš? Neblázni, tam je lidí,“ snažil jsem se jí dát odvahu.

     „Bojím, já jsem srab, Romííí,“ žadonila Hanka. Tak děj se vůle boží.

     „Tak jo, ale budu opodál, neznáme se, jsem turista z Kandaháru, a jak se po tobě vrhne, zabiju ho. Platí?“

     „Platí,“ radostí vykřikla Hanka a oči se jí rozsvítily, jak to pouliční osvětlení venku. Skoro současně. Po mobilu jsme věděli asi tak zhruba, co bude mít na sobě, po zaplacení útraty jsem vyrazil minutku před Hankou ke koni a Hanka si to cupitala poslušně za mnou.

     „Nazdár, Hatatytlo, ty péro jedno kamenný,“ pozdravil jsem koně, protože poslední dobou jsem na něj neměl čas a se žádnou lepou děvou jsem se pod ním neobjevil.

     Hatatytla čučel mlčky před sebe v očekávání, co bude, já pod ním stál jak zmrzlý sloup a byl zvědavý ještě víc jak on. Hanka podupávala nenápadně opodál, všude samý čumsemčumtam s foťáčkem i kamerami, kamerovali a fotili, co se dalo, až jsem měl dojem, že to budeme ve večerních zprávách CNN. Najednou Hanka vytáhla z kapsy telefon, od pusy se jí vyvalilo kouřové znamení, že mluví, protože v ten čas byla zima jako na Sibiři a místy i víc.

     Asi tak za minutku se objevil on...  Kdo? To si přečtete ve třetím díle. Nuda u PC to rozhodně nebude. Pro nás to v reálu nebyla.