Hanka, statečné to děvče - 3. díl

     Svatý Václav, i jeho kůň po spatření onoho urostlého, sportovně pěstěného muže, doslova vyvalily oči, stejně jako já, když jsme viděli, co se k Hance řítí za tvora. Ze 180 cm se asi vlivem zimy smrskl mužik na takových, no 160 cm výšky, a to jsem fakt musel přivřít namrzlé oči z toho jukání, kdo tam přijde, a z normální postavy, jenž se presentovala na netu, se pod bundou skrývalo hodně kolem dokola.

     Taková sympatická kulička. Jen do něj cvrnknout, a už by se kutálel až na Staromák. Hanka očividně zkoprněla, natáhla ruku na pozdrav a to malé kulaté si zasportovalo. Odstrčilo ruku Hanky, povyskočilo si to na špičky a než se Hanka nadála, slízla minimálně 4 pusy. Doslova jak tenkrát za totality ty sovětské delegace, jak si okusovaly hlavy s našimi chytrolíny na letišti.

     Něco mlel delšího, soudě podle stoupající páry od pusy, a ručkama pořád šmejdil po těle Hanky. Ta pomalinku ustupovala a ustupovala, až mu to asi došlo a pára od jeho pusy ustala stoupat k nebesům. Přitočil jsem se nenápadně k nim, a dělal, že mě zaujal Venda na koni.

     Mně se zdálo, že i ten Venca se tomu poťouchle uculuje.

     „Kam půjdeme, Haničko zlatíčko, mám čas, mám volno, na večeři nebo k Tobě domů na kafe?“ Jak je drzý, element jeden.

     Pomalu jsem sjel očima od Venci přes koně, podestu, dlažbu a nenápadně jukl na něj zblízka. Zázrak. Von se u toho potil, až se mu ten ksichtík leskl. Anebo to byl nějaký Dermacol.

Hanka koktala něco, že neví kam, ale nakonec odkráčeli směrem na Můstek. Pořád ten mrňous po ní šmatlal rukou a Hanka uskakovala jak tanečnice z Lúčnice. Nenápadně při odchodu otočila hlavu a očima šlehla na mě takový pohled, že jsem v něm doslova četl.

     „Ale koukej mazat za námi. Tohle asi nepřežiju.“

    Něco mimicky zamumlala, pohodila hlavou dolu, já kývl hlavou, že rozumím, ale upřímně, nerozuměl jsem ničemu, a jako indiánský stopař jsem sledoval jejich společné kroky do tepla kavárny na Můstku. Kdybych já, český Honza, věděl, jaký to bude pro nás večer, tak se otočím na podpatku a zmizím v davu pološílených lidí zblblých vánoční atmosférou s nervy v kýblu z toho, co ještě komu koupit pod stromek.

     Sedl jsem si pohodlně k volnému stolku tak, aby mně nic nepřekáželo ve výhledu, objednal jsem si čaj, a očekával jsem, co přijde. Hanka zaparkovala s kuličkou opodál, a on doopravdy byl jak kulička. Pasovali k sobě jak koblížek k rohlíku.

     Hanka si objednala taky čaj, on něco též, ale sjel očima přitom ten lístek do detailu, a jakmile situace dovolila, hned čapl její ruku do své a začal ji žmoulat.

     Hanka ucukla, opřela se do proutěného křesla od něj dál, a než se nadála, kulička se překulila do křesla vedle ní a hned se jala přišoupnout se k ní z boku.

     Něco mlel, ručkama rozhazoval kolem sebe, a jak mohl, tu si šáhl, tu se dotkl a pořád se chtěl s Hankou očividně cumlat. Vždy jsem se uculil, když na mě Hanka vyvaleně jukla, a palcem jsem ukázal vždy, vydrž, Prťka, vydrž, je tu hodně lidí, o co jde. Hanka nevydržela.

     Vůbec jsem netušil, jak bleskově odhadne situaci a jak zareaguje. Nejen, že tím mě dostala fakt celého tak, že jsem nevěděl, co dělám, ale kuličku s tím doslova odrovnala. Protože jak se jí dotkl znova ruky, Hanka najednou ztuhla, narovnala se vsedě, koukla na mě, zvedla ruku, zamávala na mě a na celou kavárnu zahalekala.

     „Jéééé, bráška, ahoooj, pojď si sednout, tak co, taky sháníš dárky?“  A hned dala z křesla vedle sebe tašku na zem. Kulička vytřeštil na mě oči, zalapal po dechu a nevěděl, co říci. Totéž se dělo u mě. To si snad dělá prdel, já a její brácha?

     Vždyť si nejsme podobni, co blbne na stará kolena, ona se snad z toho zbláznila, ne? V hlavě mě lítal meteleskumbleskum sem tam, pomalu jsem zvedal to své hodně kilové tělo ze zahřátého místa, a se šálkem čaje na talíři, který vibroval v mé ruce rozrušením, co bude, jsem si sedl vedle Hanky. Hanka se naklonila a dala mi hudlana na tvář. Kulička mě za to proklel očima a ustrašeně s nimi mrkal a jukal střídavě na mě a na Hanku.

     To čučíš, co, kuliferdo. Z toho si nic nedělej, pomyslel jsem si a zeptal jsem se jakoby tak nějak Hanky.

     „Tak co ségra, jak se žije, taky lítáš po městě? Je tam samec, že i ptáci chodí pěšky, co Ty tu?“

     „Ale zašla jsem si tady s kamarádem z netu na šálek čaje, venku je strašná zima.“

     „Aha, to souhlasím, jo abych nezapomněl, Roman jméno mé,“ představil jsem se kuličce a podal mu ruku.

     Kulička pořád zíral na mě jak na boží zázrak a nastrčil tlapu před sebe. Podali jsme si ruce a zasedli oba po boku Hanky. Kulička zleva, já zprava. Hanka hned v řeči ožila, a já si pod stolem nenápadně otíral ruku. Tak ledovou zpocenou ruku s nejistým stisknutím od chlapa jsem už dlouho nedržel. Ble. Kulička se představil jménem Jašek.

     „Jo, Vašek?“

     „Ne, ne Jašek. J.“ Čuměl jsem na něj jak šašek. Jašek, sakra, to zní jako polské jméno.

     „Ty jsi odkud, Jašek, to je polský jméno, ne?“

     „Je, já jsem Jašek a pocházím z Polska, z Rybniku,“ upřesnil můj dotaz kulička, teď už polská kulička.

     „Rybnik?“ Sakra,… a v hlavě se mi hned zrodilo přirovnání. No jo, vyžranej kapr z rybníka. Musel jsem se uculit a držet v sobě kuckavý dech, jak jsem se tomu chtěl smát, ale udržel jsem se.

     „Ano, ale jsem tu roky, domu jezdím málo,“ řekl na můj dotaz jak je dlouho v ČR kulička Jašek. Ty kluku polský, no počkej, testnu tě.

     „A co ty ségra, co život, co chlapi, už máš nějakého?“

     Hanka zavětřila jako ohař stopu, znala mě, že se přidám ke každé srandě, a hned kontrovala odpovědí.

     „Nemám, ale zájemců je, jen si vybrat.“

     „Tak vybírej, ať můžu na tu Tvou slibovanou svatbu a stát se strejdou nějakého mrněte.“ hodil jsem větu do placu. Kulička zalapal po dechu, udiveně se koukl na mě, pak na Hanku a zazdil moje přání dotazem.

     „Ale Haničko, to jsem nevěděl, že se chceš vdávat a mít ještě dítě,“ divila se kulička.

     „Hanka? Jéjé, ta by se vdávala hned. Pořád mě to říká, když se sejdeme, jak by chtěla mít mimčo,“ odpověděl jsem za Hanku. Viděl jsem, jak má Hanka slastně přivřené oči a neznatelně pomalu kývala hlavou jojo, jen tak do něj. Tak teda jo, jdeme na to zlato.

 

Mohu jen říci, že to stálo za to.