Hypochondrie je velké utrpení. Může za ni i přehnaná péče rodičů, běžný život vést nejde
Žijí ve strachu, že onemocní, nechávají si stále dělat různé testy a nevěří ujišťování lékařů. Není to žádný rozmar, ale skutečná choroba. Hypochondrie postiženým v podstatě znemožňuje vést běžný život a způsobuje jim obrovské utrpení.
Když je někdo příliš ustrašený ohledně svého zdraví, řekneme o něm, že je hypochondr, i když tento termín ve skutečnosti vymizel z poslední verze diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace. Problém však existuje a identifikuje se podle dvou velmi podobných projevů: somatické příznaky a úzkost z nemoci.
Je zde i nový projev strachu o zdraví. Mohl by se nazývat hypochondrie 2.0, ale používá se spíše termín kyberchondrie. Někteří používají termín digitální hypochondrie. Všechny tyto termíny označují možný vztah mezi hledáním lékařských informací na internetu a rostoucími obavami o vlastní zdraví.
Neustálý strach a obavy
Nemocný stále sleduje pocity ve svém těle, a to do té míry, že je pro něho těžké vést běžný život. Hypochondr dříve či později bude hledat na internetu informace o svých problémech. Vlastní diagnóza však není snadná, a tak se lehce ztotožní s nemocemi, které se ho netýkají.
"Je to záludný a sžíravý pocit, že naše fyzická stránka je ohrožena čímsi neznámým a strašným," říkají Gordon Asmundson, profesor psychologie na Kanadském institutu pro výzkum zdraví, a Steven Taylor, profesor oddělení psychiatrie na Univerzitě Britské Kolumbie v Kanadě.
"Stejně jako všechny formy úzkosti může i tato vést ke změnám chování, fyziologie a myšlení postiženého a může se z mírného projevu změnit v těžký a akutní," uvádějí. Ne všichni hypochondři se chovají stejně. Někteří usilují o ujištění lékařů, podrobují se laboratorním testům a nechávají se hospitalizovat, aniž by z toho měli nějaký užitek, jiní se chovají úplně jinak: protože se bojí nemocí a lékařů, snaží se jim vyhýbat a nechtějí se podrobit žádné prohlídce.
Přílišná starost je na škodu
Zdá se, že na vývoj hypochondrie má významný vliv rodina. Podle psychologů Alessandra Bartolettiho a Giorgia Nardoneho existuje hypochondrická výchova, rodinný scénář založený na strachu z nemocí, který se předává z generace na generaci. Podobné účinky má ochranářská výchova. Je již prokázán vztah mezi ochranářskou výchovou a vznikem fobií, které vedou k hypochondrickým obavám.
K faktorům, které přispívají ke vzniku hypochondrie, patří nízká úroveň vzdělání a sociálněekonomického postavení, chronické choroby v rodině, sexuální zneužívání a další traumata v dětství i v dospělosti, ženské pohlaví, chronická choroba v dětství a kategorie osob s rizikovým povoláním.
Jak k nim přistupovat?
A jak k hypochondrům přistupovat? Vyhýbejte se výčitkám, které mohou postiženého pokořovat. Tato porucha není žádná fantazie a kdo jí trpí, má být respektován. Povzbuzujte je, aby se podrobili adresné terapii, pomáhejte jim sledovat racionální cestu, která vyloučí případnou přítomnost některé organické poruchy. Odrazujte je od samoléčby.
Nezlehčujte jejich obavy: důležité je nalézt lékaře, který by byl schopen postiženého vyslechnout, aniž by bagatelizoval jeho úzkosti, a který by byl odhodlán převzít kontrolu nad léčebným procesem.
