I tělem se dá vydělat, když na to člověk má žaludek
Když někdo si stojí za svým a má jasno, je to v pořádku. Ale když někdo mění své rozhodnutí z minuty na minutu, tak se v tom čert vyznej. Pepan v tom lítal tak, že nevěděl, zda i dýchat nebo ne, aby to domácí ustála. Hlavně po tom, co se na jeho dveře ozvalo ťuk ťuk
Byla to paní domácí. Učesaná, převlečená do večerní róby jak do divadla, navoněná, s dotazem, zda by se mnou mohla mluvit mezi čtyřma očima, zda mám čas. A jé je, co zas chce.
Citové máslíčko
„Víte, Josefe,“ spustila na mě sladkým tónem, když jsem se u ní v pokoji uvelebil do křesla, „asi jsem to trošku přehnala. Kluk je z toho v šoku, má strach, když odejdete, z čeho budeme žít. Nemá práci, sice dělal u nějakého soukromníka dva měsíce, ale dodnes mu nezaplatil. Je z toho na dně a pořád pláče a vyhrožuje, že si něco udělá.“
Ano, slyšel jsem, jak pláče. Duc, duc, duc, zněla rocková hudba odvedle z jeho pokoje a on se spokojeně někam šlechtil na tah.
„Víte, já jsem samoživitelka…“ opět následovala stejná odrhovačka, jak oba žijí skromně v bytě, takže jsem jí už v duchu předem napovídal, jak v divadle z té kukaně nápovědu, co má říkat. Docela jsem se trefoval. Pořád stejná hra na city.
„Podívejte, já proti Vám jinak nic nemám, ale dodržujme to, co jsme si dali na papír. Pokud bych se ale měl obávat rozsvítit lampičku a světlo nebo se jít večer dvakráte vyvenčit a omýt se, je problém, končím a jdu.“ Těmito dvěma větami jsem se jí snažil říci vše, co mě na tom pronájmu doslova štvalo a vytáčelo do maxima.
„Ne, to ne, prosím. To byste nás nechal na holičkách, to by kluk nepřežil, já to nezvládla…“ mlela něco o hladu, neb by neměli za co jíst, a nakonec než odešla mi jemně naznačila, zda bych jí nemohl vyplatit další nájem na druhý měsíc, i když z toho zaplaceného sotva uběhla polovina.
„No, ale to snad vždy k 1. v měsíci, ne?“
„Tak alespoň zálohu,“ škemrala úpěnlivě domácí.
„Tak jo, ale až zítra z bankomatu. Teď nemám hotovost.“
„Za rohem baráku je bankomat. Nešel byste je teď vyzvednout?“
„Ne, teď ne, je večer a jdu spát. Takže dobrou noc. Zítra.“ Načež jsem zmizel do svého pronajatého království.
Za korunky i své tělo
Jasně jsem slyšel hádku z pokoje toho jejího synáčka, jak na ní řval, že bez peněz ho na zábavu nepustí, že prý mu je slíbila, parta na něho čeká, a doma trčet nebude. Zkrátka synáček byl prostě k pohledání jako fík. Nakonec při odchodu z bytu práskl dveřmi, za chvíli za ním odešla ven i ta jeho maminka, a já jukl zvědavě z okna, kampak paní domu jde. Helemese, rovnou si to cupitala do hospůdky, co byla naproti. Hm, bez peněz do hospody nelez, jak se říká, leda že by…?
Za hodinu se ozval šramot ve dveřích, nato se ozvalo nějaké chlapské blábolení zřejmě trošku i alkoholem unavené, a cvak, klíček ve dveřích u jejího pokoje cvakl a oni se zamkli. Po chvíli se ozvalo hlasité erotické jojojo, jejeje, ufufuf, asi zřejmě stěhovali nábytek. Už jsem usínal, když pán tvorstva znaveně odešel. Zbystřil jsem sluch a slyšel jen stručný telefonát maminky se synátorem, aby si synek přišel domu pro peníze, a měl na tu zábavu. Se slovy "Ach jo, jsou to věci na téhle planetě," jsem usnul. Tak takhle se vydělávají korunky domácí prací. Šikulka ta moje domácí. A pak, že si neví rady. až jsem ze všeho usnul jak to dřevo. Ale je to pravda?
Další překvapení za rohem
Odpoledne jsem si opět zašel do města, do internetové kavárny, a jukl na netu na podnájmy. Byty, co se nabízely k pronájmu, by cenově za pronájem zhltly skoro vše, co jsem momentálně vydělával. Dokonce se nabízely i o velikosti 3+1, 4+1, nezařízené, ale i kompletně zařízené, jenže… Když už bylo něco vhodného, po telefonickém dotazu jsem zjistil, že každý, teda skoro každý, chce studentku, ženu, ale chlapa ne. Proč asi?
Odešel jsem ven, a doslova jsem to v duchu vzdával. Vše. Došel jsem si na večeři do velkovýkrmny Made in China, a nasycen voňavou chřupavou kachnou jsem spokojeně zas dojel domů. No domů, dá- li se to tak, jak jsem bydlel, říci.
Obligátně jsem odložil boty pod věšák, bundu pověsil na věšák, a šup potichu do pokoje. Rozsvítil jsem drze vše, co šlo, ještě drzeji si pustil telku, kde běžel nějaký film, a hupsl na postel.
Sakra, co je to… na co jsem si zase sedl? Koukám, a já si dřepnul na pytlík kávy a na velký papír popsaný drobným písmem. Od koho asi byl ten vzkaz? Zlatý hřeb večera. Vzal jsem papír počáraný známým písmem a začetl se.
A bylo všemu konec. (konec příběhu)
Přečtěte si také
