Jak jsem jela na mambu do středočeské vesničky

Pomoc! Velký černý had

Díky extravagantním choutkám některých dnešních zbohatlíků můžete potkat opravdu jakéhokoliv zvířecího uprchlíka. Takže setkat se například ve vesničce na okraji Prahy s opuštěnou mambou je úplně normální a běžný jev. No a tak se nám z mobilu ozval úzkostí sevřený hlas, který se snažil přerývaně vysvětlit, že celou jeho rodinu ohrožuje dvoumetrový černý had a užovka to zaručeně není, protože nemá žluté půlměsíčky za hlavou. No to bylo tedy bez legrace vážné. Popadla jsem svou "protihadí" výzbroj spočívající v gumácích, svářecích brýlích a zástěře a vyrazili jsme do nebezpečného neznáma.

Užovka nebo mamba?

Naše nerozlučná přítelkyně mapa nás přivedla k malinkatému domečku z minulého století. Za plůtkem z opršelých latěk jako na staré zažloutlé fotografii stála celá rodina dojemně semknuta vzniklým nebezpečím a jen v koutku dědečkova oka jsem zahlédla záblesk naděje na záchranu. Vystoupila jsem obhlédnout situaci a má protihadí svářečská výstroj zůstala zatím v autě. Eminka  s nejmladším potomkem v náručí mi vysvětlila, že nebezpečí číhá pod sudem na dešťovou vodu. Promotala jsem se tedy po zápraží mezi slepičími výtvory ocitla se tváří v tvář sudu. S koleny a rukama ve slepičincích, hlavu těsně nad nimi jsem nahlédla zmíněnému barelu pod sukně. A OPRAVDU had tam byl a černý, a když na mě  upřel  pohled svých kulatých zorniček, bylo nad slunce jasné, že to je Natrix tessellata, tedy užovka podplamatá.

Lov podplamatky

To co se pak událo, událo se ve zlomku vteřiny. Po zjištění, že mě jedem nezabije, jsem si sice oddychla, ale ted šlo o dvě věci. Aby mě nekousl a abych ho chytla. A polední horko mi to nijak neusnadnilo, protože vyhřátý had je velice mrštný a ,,podplamatka,, je plachá, takže kousavá a mohla by hravě stihnout obojí, tedy kousnout i utéct. Tak toto se mi honilo hlavou, ale ruka hlavu ignorovala a vystřelila s úctyhodnou přesností za hadovu hlavu. Pak už jsme si jenom chvilku vysvětlovali, že místo pod deštovkovým sudem není to pravé a na zakaděném dvorku také není o co stát a už jsem nesla krásného, na svůj druh opravdu velkého hada.

A kde mám výzbroj?

Když zjistil, že to, co ho drží je vlastně měkké a teplé uvolnil se a já vypadala jako elektrikář nesoucí si kus kabelu.  A teprve na obdivně udivených výrazech v obličejích ohrožené rodinky jsem si uvědomila, že má svářečská výstroj leží v autě a já holýma rukama zahřívám toho nebezpečného tvora, který chtěl vyvraždit jedem celý jejich rod. S širokým úsměvem pro uklidnění, že lidi, sud slepice a všechno co mají dnes nebude uštknuto jsem zahlaholila cosi nesrozumitelně veselého, hupla do auta a s plným klínem hada sdělila manželovi, že můžeme odjet. Hada jsme vypustili tam, kde se daří jeho soukmenovcům a teprve teď si uvědomuji, že mi ani nepoděkoval…

Připravila: Dagmar Šimková