Jak si to uděláš, takové to máš, a je jen na tobě, co s tím uděláš

 

Ale musím říci, že při tom chatování, a hledaní, kde co má na tom skle hlavu a patu, jelikož občas to číst je fakt zábava pro… Člověk narazí dokonce i na lidi, co jsou akční, kteří sice jsou sami, chtějí být i nadále, ale, to ALE. Tak jsem do toho zabrousil, rozepsal se a čertík pokušení byl na světě.

 

Psal se rok 2012 a psal jsem si s lidmi na chatu, co se už přes chat znají dost dlouho. Píšou si, setkávají se, když někdo jede kolem, kde žije i ten druhý, a je jedno zda je to chlap, ženská, či pár. Pak už je jen kousek něco vymyslet a zrealizovat kdejakou blbinu. Nevěděl jsem vůbec, do čeho lezu, i tak jsem se o to začal zajímat. Dostal jsem nabídku. Chceš něco zažít, poznat prima lidi, pobavit se v kolektivu, kde se neřeší práce, problémy, ale blbosti s úsměvem? No jistě, to bych chtěl, a kdo z nás ne, ale kde, kdy?

 

Ihned jsem dostal tip. Každoročně u břehu jednoho rybníka v srdci EU, ve velkém hotelu, se koná na jaře a na podzim setkání lidiček z chatů, které jsou na internetu. Na věku vůbec prý nezáleží, jen na tom mít dobrou náladu. Koná se to od pátku do neděle, s ubytováním, s plnou penzí, tancem, soutěžemi, a akcí ve formě výletů po okolí, či pokud někdo má svůj program, je na něm, jak s tím naloží. Ale hned jsem byl upozorněn, že to není sraz lovců na ženský pro jednu noc, na kecy o sexu, a jiných adrenalinových akcí, kterými je chat a seznamky někdy zahlcen.

 

Souhlasil jsem s nabídkou, a v pátek jsem autem vyrazil směr srazík. Teda lidi, co chlap dokáže vymyslet, když začne myslet, hustý. Celou tu cestu jsem myslel na to, jak na mě budou ženský čučet, co jsem za chlapa, jak mě budou chlapi testovat, kdo jsem, co jsem, jak zapadnu do kolektivu, kde se znají všichni. Já, kterej nepiju, nevím dodnes jak chutná pivo, nekuřák, prdlouš, co je schopen při fotbalu se optat, jaká to je třetina, a kolik to je na sety. Kolikrát jsem měl chuť to obrátit a vrátit se.

 

Naštěstí jsem se po písmenkách domluvil s jednou dámou z městečka, kde foukají sklo, že se pro ní zastavím a pojede se mnou. Taky jede na pozvání a prý se poznáme. Jak statečná to baba. Neznat chlapa, a vlézt mu do auta. Vyzvedl jsem milou usměvavou dámu na parkovišti, mrskla kufr na zadní sedačku, představila se, a už jsme mastili na sraz. Taky měla pochybnosti, kdo tam bude, co na nás vymýšlejí, ale nakonec jsme si řekli, že to bude pořád lepší, než být doma, celé dva dny volna se nudit a vejrat do počítače, oblbovat druhý, nebo mastit kdejaké hry do nekonečna.

 

Po hodině a něco jsme zaparkovali před hotelem. Parkoviště bylo skoro plné, a my jsme vešli dovnitř, táhnoucí jak soumaři svoje kufry na vrzavých kolečkách. Vešli jsme, podívali se na sebe ustrašeně a udělali pár kroků dopředu a dál se nedostali.

 

V hale sedělo plno lidí v křeslech, mluvili jeden přes druhého, plná hala chechotu, a hned se k nám jeden z nich valil s otázkou na rtech.

 

„Vy jste z chatu? Ano.“

 

Po těchto slovech se otočil a zahalekal, další lidičky, a najednou se ti lidé různého věku, mladí starší, ženský chlapi, dokonce i dva psi zvedali z křesel a podávali nám ruce, představovali se nám jmény, svými nicky, takže po minutě jsem stěží věděl, jak se já jmenuji. Natož kdo je kdo. Byli tam lidi z Berouna, Českého Brodu, z celých středních Čech ale i z Děčínska, od Hradce, ale i z Moravy, jak od Znojma, tak i z Ostravska.

 

Najednou jsem vám s tou spolujezdkyní měl pocit, že jsem mezi lidmi, které tak nějak znám už dávno. Naprosto skvělá atmosféra. Sedl jsem si mezi ně a už to jelo. Padala jedna otázka za druhou, kdo jsi, co tě zajímá, zda tancuju, a rozbrebentili jsme se tak, že jsem se málem zapomněl na recepci ohlásit.

 

A tím začalo něco, co jsem netušil ani v tom nejdivočejším snu. Netušil jsem, jak a co člověk dokáže vymyslet pro druhé, a neřešit jak před nimi bude vypadat, jak druzí jsou lační, aby tu atmosféru podpořili. Začal jsem poznávat jakýsi návrat do minulosti, jak jsme blbli, když jsme byli malí. Prý chlapi jsou pořád tak nějak malí, nevím, to tvrdí ženský. Ale až vám napíši, jak první setkání dopadlo, co jsme vymysleli na další setkání a jak ta pak probíhala, zhlédnete fotogalerii, že si nevymýšlím, jistě pochopíte, že mít přátelé na správném místě, je fajn.

Ve fotogalerii vám představuji co se právě ten víkend dělo. Jak říkám znova, jak malý Járové…

 

Každý z nás by měl mít ty chvíle, kdy vše hodíte za hlavu, neřešíte práci, problémy, starosti, ale jste sami sebou. Jste mezi lidmi, kteří kolem sebe i pro vás vytváří pohodu, humor, srandu, blbiny a všichni i s vámi jsou schopni do toho stáhnout i náhodné lidi kolem sebe. A hlavně, co jsem velice při tomto setkání ocenil, byl ten fakt, že ty lidi nebyli uzavřená společnost, a vždy přijmou mezi sebe další prima lidi odkudkoliv, kteří si udělají čas a dovalí.

 

Věřím, že i vy máte takové lidi kolem, stýkáte se, zažíváte s nimi prima akce. Mít prima partu je zkrátka prima.

 

Takže sledujte portál Čtidoma.cz, kde vám přiblížím, co jsou jedni schopni vymyslet pro druhé, co jsou lidi schopni ze sebe udělat pro radost jiným, a jak to vždy dopadlo, a co se při tom zažilo. Pokud máte také takové zážitky, napište nám, jak vy řádíte. Moc, moc budeme rádi.

 

Už mám z toho horečku 40 ve stínu, jak jsem na vaše postřehy a příběhy zvědav.