Jedovatý pudr z olova, popel a lesní plody. Co všechno byly ženy schopné nanést si na tvář?
To, že vzhled fascinuje každého z nás, už platí od nepaměti. Líčení je však stále hlavně ženskou disciplínou, ale i to se mění. Zajímavým vývojem prošel i způsob zkrášlování lidské tváře. V hluboké historii si ženy musely pomoci všelijakými způsoby. Pojďme si ve stručnosti ukázat, jak…
Že je kosmetika nedílnou součástí lidské společnosti, již dávno před narozením Krista není nikterak překvapivá informace. Samotné hieroglyfy napovídají, jak už v Egyptě se jednalo o zcela standardní kosmetický doplněk. Kosmetika za tisíce let prošla dlouhou cestu.
Dnes je z ní obrovský byznys a ženy nepřestává fascinovat. Když si však odmyslíme komerční stránku věci, tak se líčení změnilo hlavně použitými materiály. Motivace býti krásnější je a byla vždy stejná. A že se začínají líčit i muži? Omyl, už ve zmiňovaném Egyptě to bylo zcela normální.
Ženy, muži i děti
Úplně první kosmetické přípravky bychom našli již za 1. dynastie starého Egypta, někdy kolem 3100 let př. n. l. Už tehdy šlo o zcela běžný každodenní způsob zkrášlení.
Nejvíce se zaměřovalo na zdůraznění očí, na které se nanášela zelená a černá barva. Černou barvou se většinou obkroužilo celé oko a zelená se používala na víčka. Stejně tak se zvýrazňovaly řasy a obočí. Z čeho se líčidla vyráběla? Většinou šlo o pomleté mandle, olovo a hlavně popel.
Egypťané byli v péči o svou krásu tak daleko, že mysleli i na prevenci. Nanášeli si oleje, aby předešli vráskám, ale také z pověrčivosti, kdy věřili, že se tím chrání před zlými silami. Líčení bylo na tak běžné společenské úrovni, že se líčili ženy, muži, ale i děti.
Aby bílá bílou byla
Ve starověkém Řecku a Římě vzor krásy určovaly jiné zvyky než v Egyptě. Touha po ideálu byla tak veliká, že ženy byly schopné riskovat i svůj život. Bohyně Afrodité jim sloužila jako jen těžko dosažitelný zdroj inspirace. Jejich motivace tkvěla hlavně v bělostné tváři.
Aby jejich obličej změnil barvu do vysněné bílé, nanášely si silně jedovatý pudr vyráběný z olova. Tehdejší kosmetické taštičky však nebyly za těmi dnešními vůbec pozadu. Ve výbavě žen tehdejší doby byste našli parfémy, pudry, oční stíny, pleťové vody, včelí vosk, lanolín, ale také med a olivový olej. Posledně jmenovaný používaly na opalování.
A co jste potřebovaly na tehdejší rtěnku? Pasta z olivového oleje, červený pigment a včelí vosk. Takové oční stíny vznikly díky prášku z uhlí.
Lesní plody
Středověk byl na líčení velmi skoupý. Jako kosmetickou revoluci můžeme pokládat až křížové výpravy, během kterých bylo z exotických krajů přivezeno velké množství parfémů a materiálů vhodných k tvorbě stínů, rtěnek a pudrů. Primárně si však tento “luxus” dopřávali jen v té nejvyšší společnosti.
Až v průběhu 18. století se kosmetické “výrobky” staly majetkem i obyčejného lidu. Další století znamenalo vypuknutí tzv. glamour stylu, který kromě zdůraznění ženské smyslnosti přinesl hlavně zdůraznění dlouhých výrazných řas.
První řasenky si ženy vyráběly samy. Šlo o “koktejl” popelu, rozmačkaných plodů bezinek a ricinového oleje. Až Eugen Rimmel vynalezl řasenku v roce 1840. Absolutní boom v líčení se však naplno rozvinul až s vynálezem fotografie.
