Každý má nad sebou anděla strážného. Nebo je vše jen náhoda?
Měli jste někdy tušení, které se vyplnilo? Cíl, který byl nadosah, a v poslední chvíli jste si to rozmysleli, což vám zachránilo život? Sen, který se časem do detailu vyplnil? Je to jen vše náhoda?
Při hovoru s bratrem ve zdravotnictví, s kterým byl dělán rozhovor na témata, co by člověk před smrtí rád změnil, jsme přišli na myšlenku, že život je jedno velké tajemno. Nakonec se mě bratr Martin optal, zda jsem se i já setkal v mém životě se zážitkem, který se vymyká jakékoliv realitě, vysvětlení, a patří do světa tajů, záhad a tajemna. Odpověděl jsem ano, a ne jednou. Na čtyři zážitky si vzpomínám dodnes s aspektem úcty, a nikdy je nevymažu z paměti.
Noční rozloučení ve spánku
Můj děda, jenž byl vždy plný síly a elánu, jednoho dne v létě zkolaboval. Opustily ho síly, a v domácím léčení se vzpamatovával a nabíral zpět elán, který mu nikdy nechyběl. Asi po dvou týdnech přece jen doktor doporučil léčení v nemocničním prostředí. Při návštěvě byl děda pln humoru a moc se těšil domu k babičce, s kterou vše zvládali v dobrém i zlém, a jeden na druhého nedal dopustit. Byla doba socialismu a jistě víte, kteří ji pamatují, že návštěvní doba byla v neděli a ve středu. Byla noc z úterka na středu a já ve snu slyšel jasný hlas dědy. „Musím jít, odcházím. Pozdravuj maminu, tátu, a pomoz babičce. Už se neuvidíme.“ Probudil jsem se ze spánku a rozhlížel jsem se ve tmě kolem sebe, kdo to mluvil. Srovnal jsem si slova v hlavě, sedl si a koukal jsem na nemocnici z okna. Měli jsme byt kousek od vchodu do nemocnice. Nechtěl jsem tomu hlasu věřit, říkal jsem si, že to je nějaká halucinace, přece děda byl v neděli v pořádku, a i doktor v úterý se dušoval, že dědu pustí po neděli do domácí péče.
Nastala středa, a rodiče s babičkou šli navštívit dědu. Byl jsem v práci po vyučení a nemohl jsem s nimi jít. Když jsem přišel domu, otevřel jsem dveře, a moje mamka se slzami v očích mi sdělila, že děda v ranních hodinách v tichosti a v klidu zemřel. Nechal jsem si vše pro sebe, ale mělo to dohru.
Babička s dědou si dávali z důchodu na stranu finance, co jim zbyly z důchodu. Děda je dával do desek a ty uklízel mezi své věci. Dva dny po smrti babička ve snu viděla dědu, který ji prý řekl toto: „Musel jsem už jít, maminko (tak ji s oblibou říkal), vezmi si ty penízky z desek, jsou ve čtvrtém šupleti vpravo pod knížkami, a kup si za to co chceš. Budu na tebe čekat.“ Ráno babička v šoku vstala, otevřela šuplík a pod knihou našla desky s financemi. Nikdy nesledovala, kam je děda dává.
(Byla to jen vše náhoda? Nebo naše výmysly, které v realitě náhodně stali skutečností…?)
Velké těšení, končicí smrtí
Kamarád, který podnikal s italským kolegou, stále toužil po pořádném autě. To se mu vyplnilo. Z Itálie si od kolegy přivezl zánovní Mercedes. Volal mi telefonem z auta, že se odpoledne pro mě zastaví, s ním i náš dobrý kamarád Milan, a uděláme si výlet do okolí v jeho novém voze. Přijeli před panelový dům, kde jsem bydlel, prozvonili, a já jsem doma řekl, že se jen projedeme a za hodinu se vrátíme. Vyšel jsem ven a před vchodem stál krásný nový vůz, a kluci v něm co se culili, ať sebou hodím a vyrazíme. Moc jsem se těšil na společnou jízdu, posezení u kávy a zas odvoz domu. Rychle jsem sešel ze schodů a sáhl na kliku od dveří, když v tom se to stalo.
Nevím dodnes jak to popsat, ale tělem mi projela mrazivá vlna od hlavy do nohou, žaludek se mě sevřel, v krku sucho, nemohl jsem ani polknout a tělo mě sevřel pocit odporu nasednout. Poodstoupil jsem a řekl, že jsem na něco zapomněl a musím dodělat, ať raději jedou sami. Doslova jsem měl odpor se jízdy zúčastnit. Z vteřiny na vteřinu. Kluci zklamáni odjeli a já se zastavil o dvě patra výše, než jsem bydlel, na šálek kávy u známého. Po hodině jsem sešel ke dveřím bytu, otevřel klíči dveře a z pokoje vyšla moje přítelkyně. Obličej rudý, zalitý slzami, a koktavým hlasem v údivu jen řekla, co dělám v bytě, když mám být mrtev. Až po zklidnění jsem se od ní dozvěděl zlou správu. Kluci při výjezdu z města asi 10 min po odjezdu ode mne, se čelně srazili v plné rychlosti s protijedoucím vozem, jenž se dostal do protisměru přímo před ně. Řidič za jízdy telefonoval. Nikdo nepřežil. Manželka Milana, když ji informovali od policie, co se stalo, ihned volala mé přítelkyni, jelikož věděla, že kluci se mají pro mne zastavit. Takže si obě mysleli, že jsem zahynul ve voze s nimi.
(Byla to zas jen náhoda, nebo se někdo z hůry postaral o to, abych nejel? Ale proč ty pocity, co rozhodly nejet? Taky jen náhoda?)
