Klid pro mne není, žiju neklidný, ale spokojený život

Jak ses dostala ke psaní?

Už jako malá holka jsem hrozně ráda psala slohy. Můj tatínek byl učitel a nechával mě opravovat chyby, což mě také vždycky bavilo. Tíhnu k psaní zkrátka odjakživa.

A nechtěla jsi být učitelkou, jako tatínek?

Moje maminka byla ředitelkou v mateřské školce, a upřímně, nikdy mě to nelákalo. Vystudovala jsem Fakultu sociálních věd a publicistiky. Brzo jsem nastoupila do Červeného kříže, v rámci něhož vycházely časopisy Červený kříž a Zdraví. Stala jsem se redaktorkou odborného časopisu Zdraví, který v té době neměl konkurenci. Moc mě to bavilo.

Jak dlouho ti to vydrželo?

Pracovala jsem tam 20 let. Pak jsem nerada odešla, ale viděla jsem, že po revoluci to již nikam nesměřuje. Tehdy se otevřely úplně nové možnosti, které jsem chtěla využít. Odmítli však moji vizi krásného barevného časopisu. Poté jsem vystřídala ještě několik redakcí a některé časopisy jsem i zakládala.

Jak se jmenovaly?

Zdravý život byl lékárenský časopis, který vydržel asi 3 roky. Také jsme zakládali časopis Elixír. Později jsem pracovala například v Revue 50plus. Působila jsem také ve vydavatelství Bauer Media, například jako editorka v Tině, spolupracovala s různými časopisy – Miminko, Zdravotnické noviny, Moje zdraví. A také v časopisu Halina, i přesto, že jsem věděla, že - byť byl zaštiťován slavným jménem - nemůže vydržet. Jsem ráda za všechny své další porevoluční zkušenosti, ať už byly jakékoliv, poznala jsem spoustou bezvadných lidí a všude jsem se něco naučila. Kdybych zůstala v redakci časopisu Zdraví, nikam bych se neposunula.

Co tě nejvíc bavilo na lifestylových časopisech?

Spousta různorodých témat, hodně zajímavých osobností, které jsem potkala, byly to ony celebrity v pravém slova smyslu toho slova. Nebyly to ani dlouhonohé modelky, ani rádobyhvězdičky šoubyznysu.

Dá se tedy říct, že píšeš celý život.

Ano, a stále mě to baví. Když jsem naštvaná nebo smutná, tak jdu k počítači a něco píšu.

Jsi autorkou dvou tematických knížek…

Napsala jsem knížku „Krabičková dieta“ a myslím, že toto téma má pořád smysl. Možná by se to mělo správně jmenovat spíše „Krabičková strava“. Druhá moje knížka se jmenovala „Stop bolesti“. Čtenáři v ní najdou rady, jak si sám pomoci, když je něco bolí. Důležité je neprošvihnout moment, kdy vážně o něco jde. Například pokud někoho bolí hlava, může to být i mozková příhoda a tam jde o minuty. Oboje mě moc bavilo.

A proč regionální portál?

Najednou mě zavolal editor ČtiDoma, a protože mi nikdy nechybí nápady, hned jsem začala vymýšlet svou vizi. Zhodnotil mě jako tvůrčí osobu a jsem tady. Nevím, kde si mě našel.

Odkud pocházíš, kde bydlíš a jak se ti tam žije?

Bydlím v Praze, ale narodila jsem se a dnes opět chvíli pobývám v Českém Brodě. Město se od mého dětství hodně změnilo k lepšímu. Je to tu docela fajn a živo. Klid pro mne není. Žiju neklidný, ale spokojený život. A mám tu svou skvělou rodinu, syna a snachu a naprosto bezvadné vnučky Valerii a Bereniku.

Kdo bys řekla, že je nejzajímavější člověk, se kterým jsi dělala rozhovor?

Takových lidí bylo mnoho. Mám obrovskou úctu k lékařskému stavu. V redakci Zdraví se mi moc líbilo, v rámci své práce jsem se mohla setkat s nejrůznějšími odborníky ve své profesi. Tehdy jsem pochopila, že ten, kdo něco opravdu hodně dobře umí, bývá vzdělaný, příjemný a skvělý. Vždy, když se s někým takovým setkám, říkám si, jak je ten svět přeci jen dobrý, když mezi námi žijí takoví lidé.

Čím se ráda zabýváš kromě psaní?

Ráda často a dlouho chodím. A začala jsem, kromě dalších aktivit, chodit na univerzitu třetího věku. První zkušenost nebyla úplně dle očekávání. Přišly tam ty babičky, strkaly se u věšáku s kabáty a já jsem seděla a říkala jsem si, tohle pro mne není, na to jsem ještě moc mladá.  Ale teď se mi podařilo, za pomoci mých celoživotních přátel, dostat na univerzitu třetího věku k panu profesorovi Martinu Hilskému a z toho jsem opravdu nadšená. Tam člověk dvě hodiny sedí ani nemrká, protože poslouchá úžasného a přitom tak skromného člověk.

Na jaké téma pan Hilský přednáší?

Téma je Shakespeare a anglická renesance. Ve škole „bereme tragédie“. Pan profesor nám nejdříve přiblíží dobu, v níž je hra umístěná, a pak nádherně vypráví o všech vrstvách Shakespearovského díla, doluje významy úplně zespodu a vysvětluje, jak a proč je tak a ne onak přebásnil z angličtiny do českých slov. Hned po první přednášce jsem si šla koupit dvojjazyčné sonety a koupím si další jím přeložené hry. Určitě Macbetha.

 

Katka Pavlíčková děkuje za laskavý rozhovor.