Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Ale někdy to jde zhusta
V seznamování do poslední chvíle nevíte, kdo na vás čeká, co je pravda z toho co o sobě napsal, a jak vypadá a jak se chová. Tato dáma v tom byla výstavní exemplář.
Menší korpulentní žena, vlasy plitce ulízané do culíku, vůně ostrá od Vietnamců z tržnice vála na všechny strany, jak byla převoněná. Když jsem nesměle pozdravil a představil se, zjistil jsem, že na té fotce, co mi poslala, byla o hodně mladší.
„Nazdar, Romčo, tak Tě ráda poznávám,“ řeklo to voňavé, a sjela mě pohledem od hlavy až k patě. Jirka, který stál opodál, jedním okem jakoby studoval, kam to ten Václav na té kobyle čučí, a jedním očkem mě sledoval a očividně se křenil a bavil se, jak se v tom koupu.
„Půjdeme teda na kávu?“ opatrně jsem se zeptal.
„Že váháš, já ji od rána neměla. Chtěla jsem ji koupit, ale nestihla jsem to a ve večerce ty hajzlové Vietnamci ji mají drahou, tak jsem se na to vykašlala.“ Aha, pomyslel jsem si. Důvod, proč má být onen mužík finančně na tom dobře. Aby bylo na kavčo.
Došli jsme na Můstek, Jirka cupital vzadu za námi, a na pěší zóně směrem ke Staromáku, jsme si dali kavčo v zahrádce jedné restaurace. Slunko svítilo na plno, všude kolem nás to mluvilo cizinecky a já poslouchal vše, co do mě ta tajuplná dáma, která se začala pomalu v tom horku viditelně potit, hustila. Poslouchal jsem jak je božská, šikovná, jak se v mužích vyzná, co zažila při seznamování, kde to byl jen samý blbec, a ona, ta úchvatná paní chytrá byla nad věcí. Pak se odmlčela, zahleděla se mi do očí, a „Ty umíš mluvit anglicky?“ vybafla na mě stručnou otázku. Jak je zvědavá, baba jedna.
„No jistě,“ zabodoval jsem. Přece ji neprásknu to, že anglicky umím jen pár slov, help me, thank you, please, bye, taxi a SOS.
„Fakt?“ obdivně se divila. „Tak můžeš objednat kávu anglicky?“
„No jistě, ale jsme v Praze, tak ji objednám česky,“ snažil jsem se vykroutit z průšvihu.
„Prosím, objednej ji anglicky. Já anglicky sice neumím, ale fascinuje mě muž, který hovoří cizí řečí,“ odpověděla paní náročná. Orosil jsem se, a Jirka, který zaujal místo u vedlejšího stolu se dusil zmrzlinou, kterou si objednal, a seděl tak, aby mu nic neuniklo. Zabiju ho, fakt, zabiju. Ale i sebe. Vrchní přišel, decentně se uklonil a řekl:
„Čím mohu posloužit?“ Drsně cizinecky jsem střelhbitě odpověděl. „Please kafe.“ A začli se dít věci...
