Magdino story, které přetrvává

     Magda měla dvě děti, už plnoleté, které s partnery bydlely mimo domov. Byla rozvedená, neboť jak už to bývá, chlap po 50 se zblbnul do hodně mladší dámy a asi si chtěl něco sám sobě dokázat, a tak klapky na oči a šel. Jednoho krásného dne se sbalil a vypadl z domova za mladší s heslem PO MĚ POTOPA, STAREJ SE. Magda přišla domů, na stole nějaký list a tam napsáno, jak byla ve všem špatná, neschopná, že si nerozuměli, blablabla, jen samé okecávání pana dokonalého proč to udělal. Svatý to muž a Magda…

     „Počkej, ne tak hrrr, jak dlouho jste byli spolu?"  Skočil jsem do řeči Magdě zvídavě.

     „No, pěkně dlouho, 18 let."

     „A to během toho neměl nějaké připomínky nebo takové cuky si najít bokovku?"

     „Ne, proto mě to dostalo. To bylo samé Magdi sem, Magdi tam, fakt jsme žili klidně a spokojeně, až to bylo pro jiné divný. No, a pak začal podnikat."

     „A jéje, a je to tady." pomyslel jsem si.

     „Když začínal, pomáhala jsem mu, jak to šlo. Bože, já blbec. Vše jsem investovala do jeho podnikání, makala jsem soboty, neděle, dělala jsem mu papíry, nakonec jsem se u něj zaměstnala a netušila, jak to dopadne."

     „Ty jsi byla u něj zaměstnaná?"

     „Jo, byla."

     Už jsem tušit, odkud začal vítr foukat.  Když jsem kdysi také podnikal a tak nějak se pohyboval v kruzích podnikatelských, málo kdo mi řekl, že podnikat s rodinou, a hlavně s příbuznými, je to pravé ořechové. Ano, ze začátku to jde, znáte se a tak nějak ruka ruku myje, ale pak to nastane.

 

Když se daří, je to bezproblémové. Když se nedaří, je problém na světě. V práci, ale i doma. Probírají se problémy pracovní a vše kolem toho v práci, pak ale i doma, místo toho aby si jeden i druhý odpočinul, tak myslí oba na jednu věc, na práci a problémy den co den, pak už i ta komunikace je jen o práci, a je zaděláno na průšvih. Pak stačí jeden človíček, který vstoupí mezi ně, ona či on, co se o práci nebaví, neví o problémech, je akční v nápadech kam jít a má na to čas, u něj se pak nachází duševní odpočinek, relax, a je malér.

     „No a ono se mu dařilo, a začal klasicky blbnout. Najednou auto nebylo to pravé ořechové, tak lepší a sportovní." dodala Magda

     „Jo, kočkolap, tohle já znám," dodal jsem i já.

     „Sice nerazím tuhle vlastnost mít, ale znám hodně lidí, co ji razí. Podle auta poznáš…"

     „No, právě, auto je jen od toho, aby přivezlo a odvezlo z bodu A do bodu B."

     „A dál? Jak se dostal na tu mladou?"

     „Jak, jak, jednoduše. Naše holka čekala mimčo, její mladej po zjištění, že je v tom, zdrhl za hranice, takže jsem musela holce pomoci a neměla jsem čas se věnovat práci a tomu, co jsem dělala. Tak jsme hledali náhradu a tu veš do kožichu jsme zaměstnali jako kancelářskou posilu."

     „No, nazdar. Takže Ty jsi byla doma a on…“ shrnul jsem poznatky.

     „Jo, přesně. Najednou se začal o sebe zajímat víc, než se zajímal, co nosil na sobě najednou nebylo pro něj, návraty domů byly delší a delší, občas pracovní cesta přes víkend, doma mu začalo vše vadit, a tak to nakonec skončilo tím papírem na stole."

     „Takže jste se rozvedli? A co firma? Děláš tam?"

     „Ne, to bych ho zabila a tu pipku taky. Ale stejně se po půlroce známosti rozešli. Našla si ještě úspěšnějšího a mladšího křena."

     Nakonec Magda excelovala. Pan dokonalý a nenahraditelný se najednou vzpamatoval a věděl, kde původně bydlí. Magda přišla z práce a doma on. Bez omluvy, bez vysvětlení, prostě jsem doma, jen jsem si odskočil. Nastala tichá domácnost. Ale jen z její strany. Pan přelétavý začal dělat pořádné dusno. Kam jdeš, kdy přijdeš, s kým jdeš, kam, lezení do mailu, do mobilu bylo na denním pořádku, a nakonec začaly hádky a skončilo to doslova fyzickým domácím násilím. Pan zhrzený, nepochopený si vyléval zlost na druhých.

Magda mnohokrát spala raději v autě, takže jsme si navzájem vypověděli zážitky, jak se dá spát v autě. Velice špatně. Nakonec to její vyprávění u čaje gradovalo. Tu svou náladu začal ventilovat i v práci, takže lidi, co s ním spolupracovali, se rychle odklidili z pole jeho působnosti, on se dostal do dluhů, a nakonec se rozvedli. Odstěhoval se a asi tak po dvou letech klidu, buch ho. Obsílka k soudu.

     „Počkej, jak k soudu, on Tě udal? Za co?" divil jsem se.

     „Neudal, hajzl jeden. Jen podal žádost o to, abych mu platila výživné na něho."

     „To si děláš prču, fakt?" Nevěřil jsem tomu.

     „Jo, doslova. I po rozvodu, pokud někdo je pod hranicí minima, nemá nic, a je skoro bezdomáč, může po bývalce žádat výživné. Tak mu platím měsíčně 3 000 Kč. Dobrý, co?" jukla na mě Magda. Dodnes tomu moc nevěřím, ale zase na druhou stranu, když čtu a vidím v telce, co je vše v této krásné vlasti možné… Kdo ví.

     „Takže už nemáte nic společného, ani tu firmu?"

     „Ne, tu prodal, ale prý peníze utratil." Jak krásná výmluva.

     „A jak jsi teda dlouho sama," opakoval jsem otázku.

     „No, asi tak, no jo, to už je skoro 5 let."

     „Jako rozvedená nebo bez chlapa jako úplně."

     „Rozvedená, bez chlapa jsem tak měsíc, měsíc a půl."

     Zase jsem byl zvědavý jak hejno čertů. Dopil jsem čajík a objednal si ještě nášup. Tohle bude na delší povídání. Venku počasí pro Afriku, horko jak…tady klima, útulno, bude to zajímavý. Bylo.

 

    Seděli jsme s Magdou roztaženi na vyvýšeném malém podiu plném polštářů, mezi námi voněl mátový čaj a povídali si o životě. O životě Magdy co zažila ve vztahu a proč se chce opět seznámit. Takový životní příběh.

     „A jak dlouho trval poslední vztah a proč jste se rozešli?" Optal jsem se Magdy, abych se v tom trošku orientoval.

     „Skoro dva roky."

     „No, a proč nejste spolu dál?"

     „Protože mě štval."

     „A čím prosím tě?"

     „Víš, Romčo, ze začátku to bylo super. Volali jsme si, psali si, soboty neděle byly naše, pak zůstal občas on u mě, já u něj, ale tak nějak časem to zevšednělo. Chtěla jsem mít svůj klid, na co jsem byla zvyklá, a nějak mě ty jeho aktivity být spolu začaly vadit.“

     „Jak vadit, to je snad normální, že dva chtějí být spolu, když spolu to. Ne?"

     „Ale jo, ale, to se blbě říká, no prostě jsem chtěla být sama, tak jsme se rozešli. Sice z toho byl hodně vedle, asi mě měl fakt rád,

ale já jsem chtěla mít svůj klid." ukončila svou story Magda.

Tak po tomhle jsem trošku nechápal. Rychle jsem lovil v paměti všechny ty story od dam, kamarádek, co tak nějak se rozcházely, scházely, hledaly, nehledaly, a nějak jsem tomu nerozuměl. Když ona hledala, vše bylo v suchu, jak tvrdí, tak co ji zevšednělo? To, že o ni někdo má zájem? Nebo s ní něco chce prožít? Tak proč hledala?

      „Hele, Magdi, a vlastně teda po tomhle, cos mi tu řekla, koho vlastně hledáš."

      „Koho? No, někoho, abych nebyla sama." Málem jsem se polil horkým čajem, co mi ten fousáč donesl jako repete.

     „Vždyť jsi mi řekla, že jsi chtěla být sama."

     „To jo, ale ne zas tak úplně. Občas se vídat, něco prožít, napsat si, spolu někde něco procestovat, prošmejdit, zkrátka žít, víš?"

     „Nevíš. Ale to znamená, že k sobě pak něco cítíte? Ne?"

     „No, to jo, to musí být, ale víš," ručkama začala gestikulovat, chytat téma a nakonec rukama se plácla do stehen a řekla památnou větu.

 

     „Já ti vlastně, Romčo, ani nevím, co vlastně chci. Samota mně vadí, když mě někdo začne směrovat v tom, kam by chtěl se mnou zajít, to mě vadí, musím pak svůj čas věnovat i jemu, i když se mně nechce, fakt nevím.“

 

      „A to máš inzerát na netu na seznámení?" Podivil jsem se a koukal na ni jak na záhadu století.

      „Ale jo, třeba z těch nabídek něco vypadne, co já vím."

      „Ale s tebou se dá o tom mluvit, a jsi takový jak si psal, žádné kecy o tom, jak jsi mladší, co děláš, prostě normální, to mě dostalo." Tak teda, holka, ty jsi mě taky dostala, pomyslel jsem si. Zamyslel jsem se a vyhrkl větu, která mě jako chlapa napadla první.

     „Magdi, tak hledáš milence?" zeptal jsem se natvrdo.

     „Taky už ne. Na tohle je toho plný net kam se koukneš. Ale tak nějak si užít, společensky si zablbnout, někam vyjet, a těšit se na další akce." doplnila své přání na duši Magda.

     „A to jste nedělali?"

     „Ale jo, dělali, a často, bylo to super."

     „Tak vidíš, měla jsi, cos měla a vadilo Ti to."

     „Právě. Víš, ono vše je pak po čase tak nějak stejný. Chce to změnu. Ale fakt nevím jakou," konstatovala Magda.

      „Jo, změnu etapovou, co rok, jiná změna. Viď?"

     „No skoro jo, máš pravdu," zasmála se Magda a mě do smíchu nebylo. Sakra, co ty ženský hledají? Nakonec jsem si vzpomněl zase na Honzu, kamaráda z práce a jeho moudra, co měly vždy něco do sebe.

 

Jedno moudro stálo za to. Znělo takhle –

(pokračování příště).