Minulosti se nezbavíme. Je to nesplnitelné přání
Při setkání s přáteli se chtíc nechtíc dostaneme řečí do minulosti, co bylo. Někdy stačí nestranné slůvko či věta a šuplík vzpomínek se otevře. Je jen na nás, zda ho rychle zase zavřeme, nebo zda se vr něm budeme hrabat celý život.
Jak jsme seděli s Jendou u stolku, pili kávu a pokukovali kolem na procházející dav a hlavně na ženský, nechtíc jsem se v řeči dostal tam, kam jsem se vůbec nechtěl dostat. A to na vzpomínku, kam až se může člověk dostat v hledání toho pravého přes internet.
Kdysi před roky jsem navštívil jednu seznamovací akci, která bohužel záhy skončila. Neboť část lidí ji chválila, druzí proklínali, třetí od toho čekali zázraky, pomluvy na netu lítali na každého, kdo se zúčastnil, dámy záviděli těm, kteří více zaujali, no hnus fialový. V reakcích na webové stránce té pořádající agentury se to začalo hádat, a věřte, co ženský dokážou písmeny, to jsem fakt čučel. Ale dalo mi to něco pozitivního. Dodnes dobrou kamarádku Petru.
Jednou si to valím pěšky ulicí, očima lelkuji kolem sebe, a koho nevidím. Petru, jak sedí s nějakým chlapem venku u stolku malé cukrárny a oba dva se cpou dortíky, a cumlají kávu. Jakmile mě Petra spatřila, halekala jak na lesy abych si k nim přisedl, což jsem s ohledem na ty skvělé dorty, co měli před sebou na talíři, rád provedl. Dotyčný chlap vedle Petry na mě koukal jako by mě chtěl zabít. Bylo vidět, že mu to docela vadí, ale záhy pochopil, že jsme opravdu jen prdlí kámoši a zapadl mezi nás řečí jak něco na nočník.
Ožil doslova, když Petra v rychlosti semlela proč a jak jsme se seznámili, i to že jsme se vlastně poznali přes net, seznamku, a díky jedné seznamovací akci jsme se potkali i na živo. Od té doby se známe moc dobře, a říkáme si vše otevřeně a naplno tak, že by jsme si to nedovolili ani doma, kdyby bylo komu. Pojem netový brácha a ségra na nás sedělo jak nevím co.
Z Káji se vyklubal prima společník. Miloval humor, pohodu, i komunikaci jako já. Měl stejný názor na svět, a i on hledal po netu tu správnou babu do svého života. Ale taky nemohl najít. A tak jsme tam dál seděli ve třech a drbali a drbali, až přišla servírka s účtem a slovy že se zavírá. Kruci, to to uběhlo.
Rozloučil jsem se s Petrou, s Karlíkem jsem si vyměnil kontakty na sebe, ať se ozve kdykoliv, že ho rád uvidím. Petra odjela busem domů, i já si to valil po rozloučení s Karlem taky domů, no, domů, do samoty mezi čtyřmi stěnami. Blbý pocit. Fakt. Druhý den mi volal Karel.
„Čau Romčo, pozdravuje tě Péťula a byl bych moc rád, kdybychom se my dva poznali víc.“
„Vo co gou,“ řekl jsem.
„Ale potřebuji tak nějak poradit,“ šeptl do mobilu.
„V čem poradit?“ zeptal jsem se.
„BABA,“ odpověděl.
