Náš partner v singles- ale člověk to není – 1. díl

Samota, žití v singles, má své výhody, ano, ale jak v čem. Toho už bylo před tímto článkem napsáno, ale jsme lidé, ne toulavé komety putující věčným vesmírem samotné. Říkáme si, jsme sami, ale máme kamarády, známe, přátelé, ano máme, ale je tu zase to slůvko ale…  Pak nastoupí holá tvrdá fakta.

Kdo si s námi popovídá, když nám není dobře. Kdo nás vyslechne tiše, nebo řekne i svůj názor a postřeh v tom, když se nám nedaří, jelikož i názor nestranný od někoho koho známe a hlavně mu věříme, někdy pomůže víc jak 10 radilů z našeho okolí s poradnami dohromady. Když jsme nemocní, potřebujeme výpomoc, a příbuzní jsou daleko, kdy nám je ouvej, kdo nám pomůže, než zase jen my sami sobě.  Chceme se vypovídat, svěřit se bez obav, že nás něco trápí, nebo naopak těší… Večer si společně sednout do sedačky, vnímat toho druhého, že prostě s námi je, nebo se těšit, že se uvidíme, to nikdy samota ani jakékoliv zájmy nenahradí. Někdy jen letmý dotek, pusa, otázka jak je?, dokáží divy. Nebo snad přijdou kamarádi a kamarádky z práce, nebo ti, které známe ze společných zájmových aktivit, pomohou nám, nakoupí a donesou co je potřeba, když se nám nedaří, nestíháme, nebo třeba nemáme dost sil ze zdravotních důvodů? Málo kdo z nich to pro nás udělá. Většinou pak slýcháváme, že zrovna nemají čas, jedou pryč, nereagují na telefon, SMS, atd. Ale to už jsme si zažili v životě každý z nás.

Nechceme mít pocit osamělosti, a tak si pořídíme domu živého parťáka. Psa, kočku, ale i jiné živé tvory.  On ten pocit, že se přijde domu, otevřou se dveře a čeká nás ticho, sedneme si do sedačky, dáme si kávu a zase kolem nás ticho, zapneme televizi či rádio, jen aby tam byl jiný zvuk, než ticho je představa šílená. A už nemluvě o osamocených lidech v pozdějším důchodovém věku. Nekonečně se přehrávající kino v myšlenkách, jaké to kdysi bylo, co jsme prožili, zažili. Je to zlatá cesta k depresím, migrénám, smutku, anebo k něčemu horšímu. Bohužel tento stav se už prolíná i do skupin mladších kategorií lidí.

Kdo má toho čtyřnohého tvora doma, co se nazývá pes, či kočka ví, jaké to je, když se přijde domu a někdo nás s nadsázkou vítá s otevřenou náručí, konkrétněji očkama plných čertíků, radostí vrtícím se tělem a projevem radosti, že jsme doma. Začneme si s ním povídat, ptáme se, jak se měl, a víme, že i když nemůže odpovědět, velice dobře ví, co mu říkáme a jeden jeho kukuč do našich očí nám dá jasnou odpověď. Začneme si s ním hrát, když přinese hračku, dáme mu jíst jako prvnímu, a pak se teprve obsloužíme sami.  A když už si sedneme a odpočíváme, to mazlivé se přitulí, položí hlavu do našeho klína a víme, že nejsme sami, že jsme parťáci do života. Bereme si je i do postele, ráno se probudíme a oni nás vítají, a přinutí nás nemyslet jen na sebe. A to nemluvě o dalších kladných přínosech do našeho života ve společném žití s těmito našimi miláčky.

(pokračování)