Někteří lidé jsou fakt na zabití. Nevěříte?

Paní bytu nakoukla, a zeptala se mezi dveřmi, zda bych nemohl koupit zítra cestou domů z práce nějaké základní věci do kuchyně. Pokud ano, napíše mi seznam věcí, co je potřeba nakoupit, a cenu za nákup mi odečte z nájmu pro příští měsíc.

Chtěl jsem namítnout něco jako že ne, ale řekl jsem si klid, je to magor, tak jsem souhlasil. Donesla mi malý papírek, tam byl napsán sáhodlouhý seznam na obě stránky co koupit, jako například cukr, sůl, pepř, chléb, no žrádla snad pro celý barák. Jukl jsem překvapeně na paní domácí co to jako má být, ta se zavlnila svůdně přede mnou jak Arizonská pěnice, oblečena zase jenom v župánku, zda tomu jasně rozumím. Ona totiž takhle oblečená doma chodila stále. Vídal jsem ji vždy jen v župánku u televize s polohou ležmo na gauči. Proč? To jsem měl záhy poznat.   

Milé překvapení  

Ráno jsem vypadl opět do práce a těšil se, až bude víkend, a zase si počtu na netu někde v internetové kavárně info, která statečná ženuška by měla o mě zájem. Práce uběhla při pátku v klidu, jelikož byla krátká směna a přifrčel jsem si to domů dřív, než jsem chodíval v týdnu. A ejhle, zázrak boží. Doma nebyl nikdo.

Ani kluk, ani ona. Jupííííí, a vlítl jsem doslova radostí do svého pronajatého pokojíku. Byl jsem v pohodě jen krátkou dobu. Na posteli neležel papírový list ze sešitu, ale rovnou plakát velký jak stodola, popsaný jejím písmem.

    

Radu, jak chytře investovat, by našla zde.

Zase mlela o své nemoci, jak nemá práci, kluk také ne, blablabla, a za 5000 korun by mně jinde nedovolili ani tu televizi. Završila to perličkou, jak si myslela, že nebudu o víkendech doma, když jsou pryč na chalupě… No a už ten papír letěl do koše. Trhni si, obludo. Nemáš na nic, ale chalupu máš?

Sakra, na to, že má 3500,- důchod nebo tak nějak, si žije dobře. Kašlu na to, alespoň si v klidu uvařím. Omyl. Pokoj s kuchyní byl zamčen. Takže bylo po domácí teplé stravě. Stravování se tudíž bude o víkendu konat v restauracích.

Překvapení večera

Jedna z nich byla hned za rohem. Byl čas na večeři, a tak jsem se rozhodl, že si tam zajdu a uvidím, jaký je kuchař šikula. Sedl jsem si tam nenápadně do koutka ke stolu, a místní štamgasti u svého stolu na mě zvědavě od výčepu jukali, kdože to jsem. Nakonec to jeden z nich nevydržel zvědavostí a optal se, zda jsem tu nový.

„Jo, jo, jsem,“ podotkl jsem. 

„A odkud pak?“ Zvědavost mu nedala.

„Ale tady z toho velkého baráku hned vedle.“

„To jste tam koupil byt?“ zeptal se opět zvědavec.  

„Tam to známe,“ prohodil druhý. „Bydlíme tam. Tak na zdraví, sousede. Přisedněte si k nám.“ Vzali si půllitry piva do ruky, a když jsem si k nim přisedl, jali si se mnou přiťuknout. No proč ne, tak jo, ale já si přiťukl jen s kofolou. Já fakt pivo ne …

„Jsem v podnájmu u jedněch…“ odpověděl jsem, a raději jsem v detailu, kde přesně v podnájmu bydlím, zmlkl. Jen jsem naznačil prstem tam nahoře. Co je jim po tom u koho, ne? Podívali se po sobě, pak na mě a jeden chlap z toho hloučku mi položil tázavě otázku.

„No snad ne u té magorky v tom 11. patře?“ Trefili se, chlapci.    Polkl jsem slinku překvapením a v duchu si řekl, a jéje, že by další cvok, u kterého bydlím?

„Jojo souhlasí, v 11. patře,“ prohodil jsem nad porcí obligátního zamilovaného řízku s bramborem.                                   

„Ty bydlíš u té magorky s tím líným hajzlem?“ podivil se hlasitě další chlap s takovým podivem, až mi přestal chutnat řízek.

„Jo,“ špitl jsem.

„Tak to Tě litujeme,“ zahučelo chlapské osazenstvo stolu.

To bylo na mě moc. Celý víkend jsem si tahle slova promýval v kebuli a uvažoval, zda jsem udělal dobře se takhle narychlo rozhodnout. Třeba bude líp, třeba kecali, třeba se ona bojí a je už prdlá z mamonu, kde ušetřit. To vše jsem si pro sebe tiše rozmlouval jako na omluvu po tom všem, co jsem v té hospodě slyšel.  Třeba nebude tak zle. No co, čas ukáže. Moje oblíbené heslo života.

Jenže jsem vůbec netušil, kolik toho ten čas měl pro mě připraveno

Například... (pokračování příběhu)

Přečtěte si také

• Jak to vidí mladší, a starší lidé v singles