Odešel do uměleckého nebe: Co pro nás znamenal spisovatel Petr Šabach?
Před pár dny zemřel ve věku 66 let spisovatel Petr Šabach. Je připomínán především jako autor knižní předlohy k populárním Hřebejkovým Pelíškům. Je to pochopitelné, ale nespravedlivé zredukování zásluh spisovatele, jenž svými knihami bavil i ty, kteří se nepočítají mezi pravidelné čtenáře.
Nezanechal po sobě hloubavé romány či povídky, které by objevovaly nové možnosti psaní. Není žádným literárním gigantem, k němuž by vzhlížely desítky tvůrců jako ke svému nedosažitelnému ideálu. Přesto se po jeho smrti zaplnily stránky novin nekrology a medailony, přesto se jeho knihy dokola a dokola dotiskují. Přesto nás opustil člověk, který se zásadně zasloužil o rozvoj české literatury. A přitom o to možná ani nijak zvlášť neusiloval…
Petr Šabach se narodil v roce 1951. Vystudoval teorii kultury na pražské Filozofické fakultě UK. Než se stal spisovatelem z povolání, vystřídal nejrůznější profese. Mimo jiné byl nočním hlídačem, technickým redaktorem či kulturním metodikem.
V roce 1986 vydal svou prvotinu Jak potopit Austrálii a o patnáct let později se jako málokterý český spisovatel mohl věnovat už jen literatuře. Mezi jeho nejznámější knihy patří novela Opilé banány, povídková sbírka Hovno hoří či zmíněná prvotina. Zemřel v sobotu 16. září. Bylo mu 66 let.
Kým pro nás byl Šabach?
Především vypravěčem. Šabach vyprávěl a notně přitom využíval autobiografičnosti. Jeho knihy nestojí na složitě zkonstruovaných příbězích, neudivují myšlenkovou hloubkou. Když se Šabach pokusil o to, co bychom mohli nazvat ne snad filozofickým, ale filozofujícím románem, vznikla kniha s názvem Podivný případ Františka S., jejíž titul byl vypovídající – byla zkrátka podivná.
Jakmile však Šabach vsadil na své osvědčené hrdiny, přízemní outsidery se sklony k alkoholismu, jeho romány a povídky měly spád, vtip a na české literární poměry neobvyklé množství čtenářů. A právě v jeho čtenářské oblibě tkví jedna z nejpodstatnějších zásluh, kterou bychom Šabachovi měli přiznat.
Tak jako J. K. Rowlingová, která naučila celou jednu dětskou generaci číst, i Šabach se zasloužil o to, že pro mnoho z nás nejsou knihy něčím tak docela neznámým. Jeho příběhy přiměly stovky nepravidelných čtenářů, aby kontrolovaly knižní trh a vyčkávaly, kdy se konečně objeví "nový Šabach".
I u Šabacha se nakonec projevilo to, co je nevyhnutelné u spisovatelů, kteří při psaní čerpají z vlastního života a kteří jsou zároveň autorsky plodní. Vyčerpal své vzpomínky. V posledním románu, Rotschildově flašce, se místy opakoval, místy se nutil do fabulace. A už to prostě nebylo ono. Přesto se román četl hojně a dlouho okupoval výlohy mnoha knihkupectví. I to svědčí o oblibě, jíž se Šabachovo psaní těšilo.
Nesnáze literární kritiky
Zatímco na Michalu Vieweghovi nenechá česká literární kritika nit suchou a s každou nově vydanou knihou schytává populární pětapadesátiletý autor od recenzentů facky zleva i zprava, Šabach stál vždy trochu stranou zájmu. Přitom se i on, stejně jako Viewegh, dokázal čtením uživit. Přitom se také mnohé z jeho knih dočkaly filmového zpracování. Přitom se i jeho knihy prodávaly a četly, aniž by, alespoň na první pohled, dosahovaly závratných literárních kvalit.
Kritika jej dlouho obcházela po špičkách. Jeho knihy balancovaly mezi „plnokrevnou literaturou“ a četbou oddechovou, humoristickou. Dlouho nebylo zřejmé, kam by měl být Šabach řazen.
Nejspíš definitivně tuto otázku rozsekla porota Ceny Karla Čapka, která Šabacha v loňském roce vyznamenala za celoživotní dílo. Šabach se tak ocitl vedle takových jmen, jakými jsou Günter Grass, Philip Roth nebo Josef Topol. A přestože by asi nikoho nenapadlo stavět vedle sebe Grassův Plechový Bubínek a Šabachovo Hovno hoří, toto ocenění může stát jako protiargument těm, kteří na Šabachovo psaní pohlíží skrz prsty.
