Osud si nikdo z nás nevybírá. On si cestu vybere sám
Občas se každý z nás potřebuje někomu svěřit. Je jedno s čím, s jakým výsledkem, ale moc se uleví, když je komu. Když není komu, je to problém. Karel v tom lítal, takže jsem se ujal role Vávrovy vrby, když mi Karel zavolal, a požádal o setkání a radu.
„Ale jo. Klidně se sejdeme na hrnek kávy. Nebo třeba někde jinde?“
„Tak jo, káva„ rozhodl v mžiku Karel
„Ale kdy a kde?“
„Hned, a tam, kde jsme se viděli poprvé.“
Přišel jsem dřív na místo setkání před kavárnu, a hlavou se mně honily scénáře, co asi po mě Karel chce, nebo co mi chce říci. Karlík dovalil coby dup, a šli jsme si sednout do venkovního posezení kavárny. Chvilku jsme tlachali o všem možném, jistě si dovedete představit, jaká chlapská moudra z nás padala, probrali jsme kdeco a pomalu se blížili k hlavnímu odpolednímu programu dne. Ženský.
On ten šikula Karel sbalil na netu babu. No sbalil, jak se to vezme. Začali si dopisovat, moc rád by ji viděl na živo, ale mělo to dva háčky. Ten první háček se jmenoval dálka. Karel byl z Neratovic u Prahy, ona ta tajemná písmenková dáma až od Brna. Psali si, poslali si fotky, SMS, ale nějak ne a ne se uslyšet po telefonu.
Druhý problém byl, že Karel měl od narození jednu nohu kratší a tak při chůzi to bylo vidět. A tato vrozená vada byla vždy velkým problémem v seznamování, v pracovním zařazení atd., až z toho Karel míval a má velké depky, a cítil se tak trochu odstrčen ze zájmu druhého pohlaví. „Podívej,“ říkal jsem mu pořád dokola kdykoliv na to zavedl řeč. Jsi jedinečný originál na tomhle světě, žádná druhá kopie, tak buď nadále origoš, a buď tě budou brát takového, jaký jsi, nebo co… prostě mají smůlu.“ Kája se vždy na to usmál a už jsme se v tom tématu Karel a jeho chůze nebabrali.
„No a co teda ta Brňačka, už jste se sešli?“ Představa, že bych na kavčo, nebo podvečerní setkání někam jezdil dál, než 10 km pro mě byla utopií. To dlouho nikomu nevydrželo.
„Zatím ne,“ smutně řekl Karel. „Prý je pořád v práci, stará se o firmu a nemůže mluvit. Je teď chudák vystresovaná, vykradli jí auto, no má holka pech„
Nakonec ta dáma napsala na mail Karlovi, jestli by jí neposlal nějaký mobil na chvíli, než si koupí nový, že ji to zaskočilo, a moc na tom finančně není dobře. Že prý má nemocnou dcerku a všechny peníze zhltla nemocnice a léky.
„Kájo,“ řekl jsem zcela otevřeně svůj názor, „tohle se mi zdá divný, že ten telefon nikdy nezvedla.“
„Víš,“ odpověděl Karel, „sám jsi viděl, že trošku pajdám, mám jednu nohu od narození kratší o nějaký ten centimetr… Ale jí to absolutně nevadí. Je milá, naprosto si rozumíme.“ Karel z ní byl úplně paf.
Psali si už asi půl roku, ona se chystala na podzim k němu nastěhovat, opustit brněnský kraj, jen se musela poprat s tím vším nevyřízeným, co tam ještě měla. No… A Karel na sebe prásknul, že jí ten mobil poslal poštou jako balík, koupil jí pěkný moderní, ať holka něco má, dokupoval jí vždy kredit, aby byli v kontaktu, když má výdaje spojené s léčením dcerky, upravoval svůj byt, aby se tam cítila jako doma, kdyby přijela, a třeba i pak chtěla s Karlem žít trvale.
Karel šel do tohohle vztahu na dálku přes net srdcem.
