Partner mi po 20 letech manželství odešel na věčnost, dokážu žít single?
Normální manželský život, běžná „Itálie“, žádné extrémy. Pak přijde rána. Partner není. Zemřel. Poradím si? Zvládnu život single?
Bolest ze ztráty milujícího člověka pomalu odeznívá a objevují se problémy spojené s běžným chodem domácnosti. Práce léčí, práce pomáhá. Ano, ale …
Řeknete si, vymaluju. Na tom přeci nic není. Válečkem sem tam, nahoru dolů. Abyste pokoj měla pěkný, vymyslíte si, že jeden kout uděláte o odstín světlejší nebo tmavší, to není tak důležité, ale potřebujete si to označit. Tak statečně vylezete na štafle a lepíte pásku. Má být rovně… nalepíte, odstoupíte. Jo, schváleno. Vymalujete, barvy k sobě krásně ladí. Odstraníte pásku a …. děs. Rozdělení není rovné a ještě je to celé nějaké otřepané. Koukáte a rozbulíte se nad vlastní neschopností, nešikovností a hlavně nad novou skutečností - samotou. Je vám jasné, že nejste ta statečná Robinsonka, co dokáže všechno.
Nemusíte být úplné kopyto, ale jsou práce, které sama nedokážete. Co s tím? Otravovat potomky, kamarády? Každý už má ten svůj život zajetý a budete jaksi navíc. Takže zkusíte seznamku. I když si napíšete, že hledáte jen KAMARÁDA, musíte čelit majlům typu: je mi 27 a hledám starší ženu, nebo něžné chvilky a obohacení stávajícího manželství.
Nakonec v jednom případě svolíte se schůzkou a při řeči vyplyne, že je z jiného místa než psal v inzerátu, a že s tím rozvodem to ještě není úplně jasné, proto tedy napsal jiné město, aby náhodou na to manželka nepřišla. A tak si říkáte, jaká další překvapení na vás tento šikula připravil, a po anglicku vycouváte.
Mezi tím udržujete korespondenci s dalším zájemcem, který sice teoreticky dává dobré pokyny a rady, ale že by se převedl v praxi, to se nějak vyhýbá. Korespondence vyšumí.
Vzdáváte se.
A pak přijde změna. Jednoho dne se začtete do postřehů a zážitků na jednom profilu jednoho muže. Způsob psaní a volená slova vás natolik pobaví, že seberete odvahu a napíšete poděkování, že jste se moc pobavila a zasmála. Ten človíček zareaguje a pozve vás na kávu. No proč ne? Poplkáme, třeba se i projdeme, na tom nic není…
No a takhle plkáme a procházíme se už pět let. Můj život dostal změnu a já za to moc děkuji.
Ono asi vše má svůj čas a nemá se, jak se říká „tlačit na pilu“.
Tento příspěvek ze svého života a poznatku nám poslala jedna naše pravidelná čtenářka portálu www.čtidoma.cz. Tímto ji za příspěvek touto cestou děkujeme.
Hezký víkend plný pohody všem.
