Pepan a jeho vzpoura proti paní domácí
Tak dlouho se chodí pro vodu, až se ucho utrhne, aneb v případě Pepy to gradovalo do chvíle vzpoury proti nastolenému režimu paní domácí.
V sobotu a v neděli, kdy opět paní bytná s klukem nebyli doma, jsem se konečně s chutí a dlouze vycachtal ve vaně bez obav, že se z toho domácí potento, pustil si telku jako zvukovou kulisu, a vyvětral zatuchlý vzduch v celém bytě, neb oni byli fakt totální zabedněnci nonstop. Vůbec nevětrali. Koupil jsem také nové žárovky do koupelny, ty popraskané v koupelně jsem vyměnil, a troška si přestavěl i svůj pokojík podle svého, než byl sestaven původně. Přesunul jsem pár věcí sem a tam, a tím jsem docela i získal větší prostor na pohyb po místnosti.
Usnul jsem spokojeností, že se dílo podařilo. V bytě byl božský klid, ticho, telka u domácí byla vypnuta, takže neřvala tak hlasitě, jelikož paní domácí blbě slyšela prý na jedno ucho. Když byla domácí doma, tak jsem se mohl koukat na telku bez zvuku, protože ten jsem slyšel zcela zřetelně z jejího pokoje. Do zdi pokoje mi kluk z jeho strany do mého spaní nebouchal s palandou o zeď, když na něj přišly touhy a on to řešil ručně, no co říci. Zkrátka to byla jedním slovem pohodička. Bez nich bych tu žil v té místnosti docela spokojeně.
Ráno v pondělí jsem zabouchl dveře, zamkl a šup zas vydělávat nějakou tu korunku.
Návrat usurpátora
Dáma přijela se synem z chaty domů zřejmě dopoledne. Zalezli do kamrlíků, a já si to přihasil domů až navečer, neb jsem byl ve městě, kde se nachází i ta prokletá internetová kavárna, kde jsem zase čuměl zvědavě u kávy na monitor, zda někde na seznamkách není normální ženská, co ví, co chce, je hlavně z města kde jsem teď i já, a má čas na setkání. Nebyla tam nikde. Jen nějaký poslušný otrok, co má rád prý nějaký to sádlo máslo, nebo co mi do mailu písmenky blekotal. Asi byl mlsoun.
Odemkl jsem byt, potichu jsem si zul boty, uklidil jsem je do botníku a než jsem si stačil nazout pantofle, zámek ve dveřích do pokoje bytné cvakl, dveře se otevřely a mezi nimi stála ona v celé své kráse, a její syn jí vykukoval vyplašeně za zády.
„Musíme si okamžitě promluvit.“ Zavelela rázně a naznačila mi, abych šel dál. Při té promluvě jsem měl takovou chuť něco provést, že by TV NOVA měla hustou reportáž o hromadném vyvraždění jedné rodiny v ČR. Protože to, co mi řekla, a jak při tom vyváděla, bylo na zabití.
Vzpoura, která musela přijít
Sakra, že bych byl tak žádán? Vešel jsem dál, sedl jsem si do sedačky v jejím obýváku, ona ve svém župánku a noční košili jako vždy do křesla proti mně, kluk byl asi po absťáku, jak se mu ruce klepaly, vyděšeně jukal sem a tam po pokoji v napětí, co asi bude, postával u okna vedle ní, a madam spustila.
„Tušila jsem, že po odjezdu z bytu nebudete dodržovat to, co vám denně píši. Než jsme odjeli, tak jsem si opsala konečné stavy elektroměru, vodoměru i plynoměru. Teď jsou ty čísla strašně vysoký. Stav měřidel na teplou vodu je katastrofální, elektřina taky povyskočila nahoru, můžete mi říci, co jste tu vyváděl?“
„No co,“ odpověděl jsem v klidu.
„Ráno jsem vždy odešel pryč, posléze zase přišel, udělal jsem si kávu, čaj, jak kdy, a jelikož zamykáte pokoj i s kuchyní, tak jsem si koupil rychlovarnou konvici a vařím si nápoje u sebe.“
„Ježíši, to snad ne,“ vykřikla, až jsem se lekl.
„Konvici. Víte, jaký je to žrout na energii?“
Je, pomyslel jsem si. Ale bohužel není tak velký žrout, aby tě, babo jedna, sežral i s chlupama.
Baba mi začala popisovat, jaký má nízký důchod, co všechno draze stojí a tak dál pokračovala ve výčtu jak se má blbě, ale to už na mě bylo moc. Vstal jsem a řekl jsem jí do očí hezky od plic:
Docela se mi i podařilo při odchodu do svého pokojíku za sebou prásknout dveřmi. Mrskl jsem sebou naštvaně na válendu a čučel ven na zapadající slunce v dáli na obzoru. Do prdelky na fialky, tak ona, když ptáčka lapají, tu nablábolí hory doly, a jen se ptáček chytí, tak ejhle, ouha, vše jiné. Sakra, zase jsem čuměl do dálky a najednou šup, byly tu myšlenky na vše, co bylo. Na moji lásku, která už není, na naše bydlení plné spokojenosti, svůj byt, který jsem si předělal, na naše výlety a cestování, jak to vše bylo krásné… a teď? Fuj, fuj, ne, ne. Jdu do města vypudit ty šílené myšlenky na minulost. Huš šuplíčku vzpomínek, zasuň se. A rychle. Z myšlenek mě vyrušilo nesmělé zaklepání na dveře. Sakra, kdo to zas otravuje? Domácí satorie, nebo ten její kluk?
Byla to ona (pokračování příběhu)
Přečtěte si také
