Podcenila léčbu cukrovky, zaplatila životem

Nemocí trpěla přibližně tři roky. Nejprve dodržovala dietu, později se vykašlala jak na lékaře, tak na životosprávu. Tvrdila, že se stejně nemůže dožít žádného vysokého věku, protože nemoc mají v rodině. Podcenění léčby zaplatila životem, vzpomíná dnes dvacetiletý Honza N.

"Máma na tom byla celkově nejdřív dobře, všechno bylo v pohodě. Potom k doktorce přestala chodit a postupem času se nemoc zhoršovala. Cukrovkou trpěla přibližně tři roky. Nemoc máme v rodině dědičně a mámě jí zjistili z běžného odběru krve, nikdy neměla ráda lékaře, a tak k nim ani moc nechodila. Říkala, že její mamka umřela v padesáti a že sama se smířila s tím, že zemře, bylo jí 61 let.

Mohla tady žít minimálně deset dalších let. Zemřela v důsledku nemoci. Byla sice astmatička, kouřila, ale umřela přímo na cukrovku. Dietu ani životosprávu neudržovala.

Cítil jsem se hrozně. Bylo mi devatenáct a dlouho jsem se s tím nemohl smířit, ale nakonec jsem si řekl, že „tam každý musíme“. Je důležité nepodceňovat prevenci, myslím, že kdyby nepřestala docházet k doktorům, mohla být v relativním pořádku. Lékařka jí nabízela inzulin, ale máma jej odmítla. Léčit se vlastně nechtěla."

Názor lékaře

My jsme se o nemoci bavili s mělnickým lékařem Markem Dvorským. Zajímalo nás především, jak je důležité nepodceňovat prevenci a léčbu a co to znamená, když u pacienta dojde k hypoglykémii. Nemoc je tak zákeřná právě proto, že zpočátku vůbec nebolí.

Jak je důležitá prevence a léčba?

Primární prevence (ještě nevzniklé onemocnění) je různá v závislosti na míře dědičnosti. Týká se životního stylu, skladby přijímané stravy a pohybových opatření. V rámci sekundární prevence u již diagnostikovaného onemocnění se snažíme komplexní léčbou oddálit hlavně komplikace cukrovky. Léčba nevychází jen z pokročilých medikamentů a inzulinů, které máme k dispozici, ale hlavně ze spolupráce pacienta v dodržování dietních opatření, dostatečného pohybového režimu, hlavně aerobního a pak také spoluprací s lékařem, který léčbu již dnes více individualizuje dle potřeb konkrétního pacienta.

Co znamená pojem hypoglykémie a jak se řeší?

Hypoglykemie patří mezi akutní komplikace diabetu. Rozumíme jí pokles hladiny glykemie v žilní plasmě pod 4.1 mmol/l se všemi důsledky pro pacienta, které k tomu patří. Například pocit hladu, pocení, slabost, nevýkonnost, nervozitu, bolesti hlavy, v těžších případech pocity na omdlení, třes, poruchy vidění a poruchy chování. Každý jedinec na pokles glykemie reaguje individuálně, někdo na sobě nepociťuje glykemie kolem 3.5 mmol/l, někdo se necítí dobře již při glykemiích kolem 4 mmol/l. Hypoglykemie nastává obvykle jen u pacientů s hypoglykemizujícími léky nebo inzulinem. Často se však setkáváme u našich pacientů s relativní hypoglykemií, kdy příznaky hypoglykemie pociťují i při glykemiích cca 4.2-5.5 mmol/l. Relativní hypoglykemie může nastat i u pacientů bez cukrovky, kteří před cvičením požijí větší porci volných sacharidů, následná vyšší stimulace produkce a vyplavení inzulinu ze slinivky břišní může být zodpovědná za vznik hypoglykemie. Před fyzickou aktivitou je tedy obecně lepší příjem potravin s nižším glykemickým indexem.

Jaké důsledky nemoc má, pokud se pacient neléčí?

Základním "problémem" cukrovky je, že ze začátku nemoci nijak cukrovka nebolí, kromě častějšího močení a pocitu žízně na sobě pacienti nemusejí nic pozorovat. Pacienti, kteří se neléčí či nedodržují dietní, režimová a léčebná doporučení, se dočkají orgánových komplikací diabetu dříve než pacienti spolupracující při léčbě. To se potvrdilo i ve studiích, kdy pacienti, kteří nedodržovali dietu, se komplikací cukrovky dočkali mnohem dříve než pacienti, kteří dietu dodržovali. Diabetes zvláště 2. typu je často spojený s obezitou, hypertenzní a kardiovaskulárními nemocemi. Často se k nám pacienti dostanou již ve stadiu komplikací, kdy mají nejčastěji sníženou funkci ledvin, oční postižení se zhoršením zraku či cévní a neuropatické komplikace zvláště na dolních končetinách až charakteru syndromu diabetické nohy. Komplikace tohoto typu již většinou omezují kvalitu života pacientů a vyžadují multidisciplinární přístup specialistů i z jiných medicínských oborů.