Povídka Dagmar Šimkové: rozjímání o včelách II.

Jednoho slunného letního jsem odpoledne zpozorovala prapodivný nelad u úlů. Místo pravidelného odbavování a přistávání včelích letadýlek na česno-rolbu se kolem malého letiště mlelo bez povolení příletů a odletů asi padesát zdánlivě pomatených érátek s podrážděně bzučícími motorky. Ihned jsem popadla „štokrle“ a běžela k místu činu. Pozorovatelky mě vzrušeně oblétávaly a hlásily stupeň nejvyššího ohrožení!

Čtěte: I. díl povídky

Pomoc, krádež!

Hned mi bylo vše jasné. Zlodějky se dobývaly do medové banky mého nebohého včelstva a kolem úlu nastal boj muže proti muži. No v tom jsem ty mé pracovité holky nemohla nechat! Ale byl v tom háček. Tuto nečestnou činnost provozovaly včely mé kamarádky Bohunky, takže jsem jim nemohla udělit trest smrti. Běžela jsem pro pinzetu, usadila se na „štokrleti“ a zcela se ponořila do víru boje.

Kdo je kdo?

Za okamžik bylo jasné, kdo je ten hodný a kdo ten zlý. Moje vojsko utvořilo šik na česnu a po přistání lupičské náletnice moje včelka vystartovala, vylétly spolu střemhlav vzhůru a po lítém boji jedna z nich spadla na zem. V tom zmatku jsem si stačila všimnout, že včely bojovaly kusadly a snažily se zakusovat jedna druhou za hlavou! Prostě a doslova si šly po krku. Ani jedna z nich nepoužila žihadlo. Ty poražené, ležící na zemi, jsem pokládala na plochý kámen, abych zjistila, jestli jsou pouze na čas ochromené, nebo jestli je tento boj na život a na smrt.

Čtěte také: hlodavci, od kterých bychom se mohli učit

Jako v akčním filmu

Bohužel, druhý den jsem zjistila, že jsou opravdu ve včelím nebi. Ale zpět k akčnímu filmu! Náletnic přibývalo, moje „česnové“ vojsko sláblo a já se všemi silami vrhla také do boje! Svou zbraní – pinzetou jsem opatrně uchopila vetřelkyni za křídlo, tváří v tvář jí pozvynadala a odhodila ji směrem, odkud přilétla. Naštěstí se daly od sebe dobře rozpoznat. Bohunčiny včely byly světlejší a štíhlejší. To Vám byla mela! Nadávala jsem čím dál hlasitěji, pinzeta se v tom lítém boji mrskala jak turecká šavle a náhle jsem zjistila, že už není koho odhazovat.

Vetřelci to vzdali…

Asi usoudili, že proti té divné včele s pinzetovým žihadlem nemají žádnou šanci. Ale ouvej. Odkudsi se vyrojila zbloudilá bojovnice. Ve vášni boje jsem jí chytla za konečky křídel a s pokřikem „ tak vy nemáte dost?!“ jí chtěla odhodit do prostoru za ostatními. Ale vyškubla se, nalétla mi přímo do obličeje a já cítila známé brnění přímo pod okem. Chvíli mi na tváři visel pírsink, kterým se nemůže chlubit ani nejzarytější příznivec těchto ozdob! Včelu jsem odtrhla zpod oka, položila na kámen a pomyslela si, co by to bylo za bitvu bez utržených šrámů?! Já sice viděla svět přes polštáře své kůže, ale včelka to odnesla na holém životě! Hemžení na česnu pokračovalo v pravidelném rytmu všedního dne, jako by se vůbec nic nestalo.

S Bohunkou jsme pak se smíchem a nad její domácí medovinou probraly sousedské loupení. Dostala jsem od ní listy z netřesku, abych si jejich štávou mohla lízat rány a při večerní obchůzce úlů mi pozorovatelky sdělily, že je vše v pořádku….