Pozvání na rande, alias na první informativní schůzku, dá doopravdy zabrat
Po chvílích brouzdání po internetu, po rubrikách seznamek kdo je kdo a odkud, je to tu. Setkání na živo s někým, kdo nám padl do oka, a to buď vzhledově, nebo co o sobě napsal a nás zaujal. Takže se jde na setkání, seznámení, či rande jak se tomu říká. S velkou nadějí aby to byla ona či on, našeho srdce šampion, s malou obavou kdo to bude, zda normální člověk či zas nějaký netový spermoník, jenž mu jde jen o to… Do tohoto mixu otázek v hlavě musíme řešit co na sebe, jak se načančat, a co napoprvé říci někomu, o kom víme, jak se jmenuje, a kde žije, pokud napsal pravdu.
Jdeme na setkání. Ale co si vzít na sebe? Jak to řeší žena a chlap? Každý chce na poprvé něčím druhého zaujmout, něco podrobněji o sobě říci, než byla vzájemná písemná komunikace, pokud jsme už na sebe nepráskli pravdu na fejzbůčku, prostřednictvím SMS zpráv, nebo hodinových telefonátů. Sami dobře víme, že pokud se na vlastní oči nesetkáme, je to 50/50 v tom, kde je pravda. Vždyť za klávesnicí může sedět místo toho, kdo o sobě píše a svěřuje se ve svých záměrech v seznámení a žitím v partnerství, tlupa děcek školou povinné, nebo v kanceláři si někdo krátí pracovní dobu za pomocí nahlížejících kolegů. Bohužel, tato skutečnost i v chatování to jen potvrzuje. Padne 16 hodina s odpovědí „Už musím, pa zítra.“ Takže se doporučuje nezdržovat setkání na živo, dát jasně den, hodinu, místo setkání a jít.
Chlap v tomto to má jednoduché. Dle počasí si vezme to, co nosí běžně, pohladí vlasy hřebenem, pokud nedrží krok s dobou, kde móda holé hlavy a krátkých vlasů je dost rozšířená, a jde. Ale žena?
Tři dny z toho nespí, ptá se kamarádek, zda má jít či ne, i když sama ví, že půjde, ale jde o morální podporu, odpovídá na všetečné otázky kdo to je a jak se poznali a kde, a přijímá rady jak vypadat, co si vzít na sebe, a kam jít. Doma několikrát proběhne módní přehlídka, kde se objeví i to co by už nemělo ve skříních být, zkoušky šatů, výběr doplňků, a také otázka jaké botky na nožky. Menší postavy žen to mají složitější. Většinou si vezmou obutí na vysokém podpatku, nebo v tom nejhorším případě, štekle. Ale co když půjdeme do parku, nebo se projít po Praze? V podpatcích a v lodičkách na jehlách je to pokus o sebevraždu, pokud v tom klinkání se pak nakonec nepověsí na krk druhého a neprosí o vysvobození. Ale v keckách také není vhodno jít na první rande. Takže rada nad zlato. Jít v tom, v čem se cítíme dobře, co nás nebude tlačit, ani zkoušet v rovnováze při chůzi na dlažbě, zkrátka takovou obuv, jako bychom šli do zaměstnání či nakoupit.
Chlap zase by neměl jít na první setkání v pracovní obuvi, i když prý se to stává, nebo ve cvičkách. V lakýrkách už vůbec ne. Nejdeme na prvním rande do divadla, nebo ano? Ale na co si dát pozor, boty by neměly být veřejná výstava špíny, bahna, utržených přezek na sandálech, a přetrhaných tkaniček u bot. Takže co na sebe máme úspěšně vyřešeno, a následuje pohled do zrcadla, kde se pořád poznáváme, ale chceme být krásnější pro druhého, než jsme.
A to je Sisyfovská otázka bez odpovědi, co je nejlepší.
(pokračování)
