Přímá adopce Aničku zachránila
Anička mi převrátila život vzhůru nohama. I když to bylo poměrně náročné období, věděla jsem, že to co dělám má smysl.
Adopce nebo pěstounská péče?
Anička v tom mezidobí, kdy byla u mne o víkendech, ke mně přilnula a já jsem ji začala milovat, jako kdyby to bylo mé vlastní dítě. Jediný problém byl v tom, že jsem ji nemohla adoptovat. Její matka na ní měla stále právo, byť se o ni nezajímala. Až jednou, když jsme zrovna s Aničkou byly na procházce, mi zazvonil telefon. Volala Aničky babička. „Mluvila jsem s Danou, ptala se na Aničku. Řekla jsem jí, že si ji budeš brát do péče. A naznačila jsem jí, že by bylo nejlepší, kdyby se s tebou domluvila na přímé adopci.“
Čtěte první díl příběhu: Jak jsem se stala maminkou roční holčičky
Trochu se mi rozklepala kolena. Měla jsem z Dany trochu obavy – že bude dělat problémy, že se nebude chtít Aničky vzdát, že jednou přijde a začne se mezi nás motat. To všechno byla rizika, která jsem podstoupila. Na druhou stranu, když by Anička zůstala v pěstounské péči bylo by to horší, než když ji adoptuji. Vzala jsem si od Aniččiny babičky na Danu číslo mobilu a rozhodla se ji přimět k přímé adopci.
Moje nová dcera
Domluvila jsem se s Danou na schůzce. Čekala jsme na ni hodinu. Skoro jsem už nedoufala, že dorazí. Samozřejmě byla sjetá. To nebylo těžké poznat. Chvíli plakala sama nad sebou, pak se zase smála a plácala mě po ramenou, jak je ráda, že se o Aničku starám. Když jsem začala o adopci, trochu se zamračila, sklopila oči a nereagovala. „Dano, uvědom si, že to bude pro Aničku to nejlepší, a ty jí tímhle nesmírně pomůžeš. Tak co, uděláme to tak?“
Chvíli mlčela, pak se nadechla a řekla: „Tak jo.“ Oddechla jsem si, i když jsme věděla, že si to může rozmyslet. Proto jsem jí hned dala podepsat souhlas s adopcí. A nechala ověřit podpisy. A pak už to bylo na soudech. Všechno dopadlo dobře. Anička se oficiálně stala mou dcerou. Na jaře jí bylo pět let. Je to moc šikovná a citlivá holčička, kterou miluji nade vše.
