První rande: Kýčovitá romantika za pětikilo

Samozřejmě jsem prošla celou řadou schůzek právě v době, kdy jsem chtěla zaplnit prázdné místo v duši. Více si o tom můžete přečíst v článku o rozchodech, pak jistě pochopíte, co mám na mysli. Ale snažila jsem se namlouvat si, že tentokrát už opravdu někdo "normální" přijde. A že spolu budeme šťastní až do smrti. 

Byla jsem na celé řadě prapodivných schůzek. Třeba ta s přidrzlým čertem stála za to, když jsem na něj čekala dvě hodiny. Anebo s tím frajírkem, který se mě na prvním rande zeptal, jestli budeme mít sex. Jinými slovy, mě už toho moc nepřekvapí. 

Byl slunečný den a sešli jsme se na břehu Vltavy. Hned se zeptal, co budeme dělat. Jestli chci raději chodit, nebo si někam sednout. Obeznámila jsem ho s tím, že jsem předchozí den běhala a bolí mě svaly. Tak bych si radši sedla. S tím nadšeně souhlasil a šli jsme pěšky dalších pět kilometrů. Ach jo. Potom jsem odmítla jít dál, tak jsme se posadili na nějakou zídku u silnice a pozorovali romantický provoz velkoměsta.

Nadšeně mi vyprávěl detaily ze svého života. Třeba to, jak si nedávno uvědomil, že hodně záleží na tom, co má člověk na sobě. Myšleno oblečení. Když má někdo lepší hodinky, košili, kalhoty nebo třeba pásek u kalhot, prý to hodně napoví o tom, jak si ten člověk stojí ve společnosti. A že na tom hodně záleží. Pak mi dával jako příklad věc, kterou dřív nosil a teď už ji nenosí. Přišlo mi to dost povrchní, ale mávla jsem nad tím rukou.

Konečně jsme se po osmikilometrové procházce usadili do stínu restaurace. Sedli jsme si na zahrádku, takže kolem procházeli lidi. Bylo to celkem fajn. Taková vlahá letní atmosféra. Tady už se nedá nic zkazit, konečně poklidné rande. Neměli jsme hlad, tak jsem navrhla, že si objednáme čtyři sta gramů nějakých špaget a dáme si je napůl, s čímž souhlasil.

Jakmile číšník odešel, zatvářil se kamenně a vážným hlasem pronesl: ,,Vypadáme jako idioti.” Nebyl v tom smích nebo úšklebek, znělo to jako konstatování faktu. To už byla během toho dne snad druhá poznámka, která mě zarazila, ale bylo mi trapný se smát. To poslední, co v životě řeším, je to, jak budu vypadat před nějakou restaurací nebo číšníkem. Možná i proto, že je mi jedno, jaké má kdo hodinky nebo košili.

Tak jsme dojedli a ještě chvilku vysedávali na místě. Bylo takové trapné ticho a nějak nebylo co říct. Potom se stala osudová chyba, i když zpětně je to vtipná zkušenost. K našemu stolu si to namířil pouliční obchodník s růžemi. Ano, správně. V létě v pražských ulicíh tihle vyčůraní obchodníci obchází páry s velkou náručí zvadlých červených růžiček, aby si něco vydělali, tak si na ně dávejte pozor.

Namířil si to k našemu stolu a zřejmě jsem nebyla dost rychlá. Můj odmítavý a zoufalý posunek byl pochopen zcela opačně. No jo, protože jak by to vypadalo před vlezlým obchodníkem, kdybychom ho odmítli, že? Takže se to celé odehrálo hrozně rychle: Já jsem byla zoufalá, na stole vedle mě leželo asi dvacet ubohých kytek, chlap přede mnou vypadal zkroušeně a obchodník spokojeně odcházel s pětistovkou v kapse. Co naplat.

Cesta s růžema přes centrum Prahy byla nesmírně tichá. Měla jsem chuť nějak se kytiček zbavit, ale řekla jsem si, že to vydržím až za roh. Ani rozloučení netrvalo moc dlouho. Protože jak by to vypadalo. Jak by to jen před těma kolemjdoucíma vypadalo. Zapomenutí bylo oboustranné a rychlé.