Slyšeli jste ten vtip, jak Pepíček vítá babičku na návštěvě? Jeho bezelstnost je přímo vražedná
“Tak co Pepíčku, řekl jsi doma, že propadneš z matematiky?” ptá se paní učitelka. “Ano, řekl,” odpoví Pepíček. “No a co na to říkali rodiče?” “Nevím, oni byli zrovna v práci”… Ano, jsou to vtipy často dětské, ale Pepíček umí i zabrousit i do jiných oblastí života, jak všichni dobře víme. Každopádně jsou vtipy o Pepíčkovi stále stejně oblíbené a patrně nesmrtelné.
Vtipy jsou součástí kultury národa. Svým způsobem velmi věrně odrážejí jeho vlastnosti, schopnost udělat si legraci sám ze sebe - a upřímně řečeno, český humor vždy byl a dodnes je trochu specifický. Příslušníci jiných národů mnohé vtipy jen těžko pochopí. A je to logické. Vždyť vycházejí z naší podstaty. Někdy se trefujeme do tchyní, jindy do policistů, potom do blondýnek. Jednu důležitou kapitolu mezi našimi vtipy ale píše Pepíček…
Chtěli byste mít doma Pepíčka?
Upřímně řečeno, mít Pepíčka doma, mnozí rodiče by patrně raději utekli. Je do dítě velmi zvídavé, bezelstné a hlavně pravdomluvné. A tak dostává sebe i dospělé kolem sebe do skutečně nezáviděníhodných situací. Proč jsou vtipy o Pepíčkovi stále tak oblíbené?
Je vlastně geniální
Výhodou Pepíčka je právě jeho naivita, s níž se dokáže ptát a komentovat dění kolem sebe. Může tak přinášet vtipy jak vysloveně dětské, tedy takové, které pochopí i dítě z první třídy. Vždyť právě tam přece Pepíček pravděpodobně chodí (alespoň podle některých jeho příhod), ale často zabrousí i do vod, které jsou určeny jen dospělým a jejich - řekněme pokročilým - zkušenostem. A často to dělá tak, že je možné takový vtip vyprávět i před dětmi, aniž by pro ně byl “závadný”. Zkrátka Pepíček je svým způsobem génius českého vtipu. A rodiče navíc mohou být rádi, že mají doma svého Honzíka a ne právě Pepíčka.
Pozor na Pepíčka
Život s Pepíčkem ale může přinést i mnoho problémů do široké rodiny. Jako ten, který se raduje z návštěvy babičky slovy: “Jé, babi, to jsem rád, že jsi přijela ty, tatínek říkal, že se tady objeví nějaká stará čarodějnice…” Klasika. Případně příběh, který se patrně mohl odehrát o několik dní později. Tehdy přišel Pepíček za onou babičkou a ptá se jí: “Babi, jak dlouho u nás zůstaneš?” Babička mu odpoví: “Týden, proč se ptáš?” “Mám za úkol napsat slohovku o věčnosti a tatínek říkal, že tvoje návštěvy jsou jako věčnost, tak jsem chtěl vědět, jak dlouho to trvá.” Ale to všechno je samozřejmě jen smyšlené, nebojte se babičky.
Škola? Postrach rodičů
Napínavá musí být také účast rodičů na Pepíčkových třídních schůzkách. Paní učitelka se může rozčilovat třeba nad takovou situací, kdy se jednou v hodině, aby mohla navázat debatou o sebevědomí, zeptala třídy: "Děti, kdo si myslí, že je hloupý, ať si stoupne."Všichni zůstali sedět, jenom Pepíček se postavil. Paní učitelka se ho zeptala: "Pepíčku, ty si myslíš, že jsi hloupý?" Pepíček: "To ne, ale bylo mi trapný vás nechat stát samotnou!” No nejste rádi, že máte doma tak úžasné děti?
Raději pěšky
Ani běžný život s Pepíčkem není ale vůbec jednoduchý. Třeba už jen jízda tramvají může od rodičů vyžadovat značnou dávku odvahy. Jako tehdy, když jel Pepíček s maminkou tramvají a bezelstně a bohužel dost nahlas se ptá: “Mami, proč je ta paní tak tlustá?” Maminka se všechno snaží zachránit, a tak stejně hlasitě vysvětluje: “Ta paní není tlustá, ona má v bříšku miminko a až se děťátko narodí, bude zase štíhlá.” Jenže Pepíček se nedá: “Ale já jsem nemyslel tu těhotnou paní, mluvím o té tlusté s knírkem, co sedí vedle ní…” Tak není lepší chodit s Pepíčkem pěšky?
KAM DÁL: Babišovy koblihy za naše peníze, Zeman doplatil na krok bez ochranky a vládní koronavirové šaškování.
