Šokující pravda vonící kriminálem na konec
Do věznice jde člověk dobrovolně. Ví, jaká cesta tam vede, a tu si sám za sebe vybere. Je to jen a jen jeho volba, proč si vybral zrovna tuto cestu. Zda v tom vidí něco odlišného od běžného života, nebo v té cestě hledá a nachází to, co mu v životě chybí. To ví jen a jen on sám. Povinně, jak kdysi na vojnu, tam nikdo z nás chodit nemusí.
Denně se dovídáme co se děje kolem nás. Vraždy, násilí, krádeže, přepadení. Všichni si přejeme, aby dotyčného či dotyčné osoby, viny za toto konání, byly řádně potrestány vězením. V dnešní době si musí ovšem člověk říci jednu otázku.
Je to trest, nebo snad jakási odměna?
Například v případě krádeže nebo loupežného přepadení. Do této akce jde člověk zcela dobrovolně a předem ví, kde může skončit, a jak se žije ve výkonu trestu. Má zajištěno bydlení, stravu, zájmové činnosti, vycházky, lékařskou péči, návštěvy, a dokonce v případě nezájmu o práci dostává od státu kapesné. Po propuštění, když nebude pracovat, nic nemusí státu vracet.
O vězeňství bylo na portálu CtiDoma.cz psáno podrobně. Jak se tam žije, co tam na každého čeká, jaké jsou možnosti v denním režimu života za mřížemi bylo napsáno v těchto článcích.
Ale co ti lidé, kteří jsou okradeni, přepadeni?
Jsou doslova hozeni přes palubu. Jsou přepadeni, okradeni, lidé přijdou o své věci. Jedná-li se navíc o staré lidi, tak pro ně je to doslova životní tragédie.
Byl jste okraden/okradena? Vaše smůla. Nic od nikoho nedostanete
Hodně lidí přijde o veškeré finance, o věci, které měli celý život a tvořily jejich zázemí. Co jim zůstane po tomto činu? Jen oči pro pláč. Nikdo se jich nezastane, nikdo jim nedá pravidelnou stravu, zdarma lékařskou službu na písknutí, nikdo jim neposkytne ošacení. Pokud starší osoby nemají žádnou rodinnou vazbu na příbuzné, jsou sami, tak nemají ani desetiprocentní šanci se mít tak, jako ten, kdo je do toho všeho dostal. Přišel, okradl, vše rozprodal, chytli ho a má zajištěno od státu vše.
Opačná strana mince
Jeden má státně zaručeno vše, kromě osobní svobody, ale nic není na věčnost, a druhý? Poškozený? Ten kromě podepsání protokolu o vyšetřování neuvidí ani korunu, nikdo mu nic nedá a lidově řečeno - za každý kus žvance musí zaplatit. A nikoho nezajímá, zda v tu chvíli na to má.
Jídlem možná roste chuť, ale na co?
Občas vidíme starší lidi, ale i mladé maminy, které doslova obrací korunu v ruce, když mají koupit to, čemu se říká jídlo. Je dost případů, že člověk z tohoto důvodu jí jednou, maximálně dvakrát denně, neb na to nemá. Co jedí ti, co pykají ve vězení, a kolikrát denně? Pojďme se kouknout na jídelní lístek běžného dne, například z minulého týdne.
Takže si dovoluji opět použít již kdysi napsanou myšlenku. Pokud bych na stará kolena neměl zázemí, peníze na stravu, byl nemocen a zbývala by jen ulice… Není lepší rozbít výlohu ve zlatnictví, sednout si na zem a nechat se odvést do tepla s jídlem a plným servisem, jak prezident, v koloně blikajících vozů s modrým majákem? Co myslíte, jakou cestu byste zvolili vy, kdybyste byli doopravdy na stará kolena na dně?
