Srnky končí bez nohou, vrcholí senoseč. Pomáhat přitom může každý

Každý rok na našich polích zemře pod obrovskými sekacími stroji na polích až 60 tisíc srnčích mláďat, ale i dalších lesních zvířat. Proč tomu tak je a jak se dá masakru při senosečích zabránit? 

Co se na poli děje? 

Srnky neopouštějí svá mláďata na dlouho, matka je vždy někde poblíž. Jenže v okamžiku, kdy vjedou na pole sekačky, jejich hluk ji odežene. Matka od mláďat uteče a dá jim pokyn, aby zůstala ležet. "Je to jejich instinkt. Přitisknou se se strachem k zemi, kde leží až do chvíle, než je sekačka v bezprostřední blízkosti. Mají strach, tak se postaví, načež jim sekačka useče nohy," vysvětluje Přemysl Zlámal, myslivec a ochránce přírody.

"Když se pak srnka vrátí a pískáním volá srnče, to se bohužel už nemůže postavit. Když má štěstí, je mrtvé, když ne, tak umírá strašně dlouho. Na té matce je pak vidět, jak se trápí. Úplně se změní pískání, kterým předtím mládě volala," dodává myslivec. V takové situaci se často nedá nic moc dělat, leda urychlit trápení srnčat a hned je zabít. 

Jaká je prevence?

"Myslivcům dávám vždycky vědět, že budu vyjíždět. Ti pak mají dost lidí, kteří pole projdou, často pomáhají také děti, ale i místní, za jejichž pozemkem se seče. Dobří jsou i vycvičení psi, kteří ale musí být naučení, aby srnačata nelovili," vysvětluje Josef Tichý, zemědělec z Mělnicka.

"Kdybych nemohl kontaktovat myslivce, myslím, že bych obešel místní nebo prostě zaměstnal svou rodinu a děti. Vždyť je to hrozné zabíjet ta mláďata. Ale i když se pole projde, tak se to stejně občas stane. Ale pak už je to práce myslivců. Já bych nemohl vidět to umírajíci zvíře. Na to nemám žaludek." 

Je pravdou, že myslivci jsou schopni zajistit kontrolu polí. Často jich však není dostatek, proto vznikají na Facebooku skupiny, kde se domlouvají dobrovolníci. "Děláme to rádi, je to dobrý skutek, který nás nic nestojí. Pro nás je to procházka s dětmi, které chceme učit chovat se slušně k přírodě," vysvětluje paní Hana Veselá z Kralup. 

Skupiny a aplikace

Z facebookové skupiny, která vznikla za účelem ochrany srnek a další zvěře při senoseči Zachraň zvíře před sekačkou je jasné, že velkým problémem je hlavně to, že někteří zemědělci o své práci nikoho neinformují. Často tak přijedou na pole a chtějí začít. "Říkali nám, že jdou na to. Tak jsem je seřval, že teda rozhodně ne a vymohl na nich alespoň hodinu, kdy jsme proběhli pole. Byl to fofr, ale zvládli jsme to," vysvětluje Petr Absolon. 

Příběhů, jak srnky umírají, je bohužel mnoho. Nezbývá, než doufat, že většina srnčích příběhů končí dobře díky dobrovolníkům, kteří se nebojí obětovat trochu svého času za záchranu zvířat, a zemědělců, kteří volí citlivější přístup než: přijedu, poseču pole a jedu. Některá srnčata, která jsou zraněná jen minimálně, se někdy podaří zachránit, nicméně nejlepší bude, aby se vůbec nezranila. 

Dobrou věci je i aplikace Senoseč online, která funguje od letošního roku. Jsou tam profily zemědělců a myslivců, za jejím vývojem stojí Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity. Veřejnost i odborníci se zde mohou seznámit s novými postupy při ochraně zvěře a získat veškeré potřebné informace. Jen loni se díky aplikaci povedlo zachránit 533 zvířat, na konci letošního května už to bylo přes čtyři stovky. Zhruba stejný počet je i dobrovolníků, kteří cíleně pomáhají.  

Trocha smutné statistiky 

V datazníkovém šetření bylo zjištěno, že 56 % myslivecké veřejnosti považuje ztráty na srnčatech jako zásadní problém z hlediska stavů zvěře. Celých 39 % se domnívá, že to problém je a jen 4 % si myslí, že o problém nejde.

Časopis Myslivost zveřejnil data, ze kterých se dá odhadovat, že na 1000 hektarů lučních porostů připadá 50 posečených srnčat. Nejproblematičtější jsou přitom polní honitby, tam připadá na celkovou výměru 2424 hektarů 192 srnčat. Následují smíšené a až nakonec luční a lesní.