Světlo mého života, veď mě, i ve tmě

Včera jsem navštívil jednu diskotéku pro mladé bez omezení věku v jednom menším městečku u Mělníka ve středních Čechách. Konala se hned vedle restaurace, kde jsem se zastavil cestou domů na večeři. Byl jsme zvědav, jaká je dnešní mládež, jak se baví, a hlavně jsem chtěl porovnat diskotéky dnes, a za našeho mládí. Sice jsem tam byl jak moucha na bonbonu, jelikož můj věk neseděl s těmi 18 až 30letými disko tanečníky a tanečnicemi. Nic ale naplat, věk si neubereme, jen časem naopak přibereme. Po chvílce oťukávání pohledem padlo slovo sem, slovo tam, a najednou jsem seděl v klubku příjemných mladých lidí a prali jsme život i bez vizíru.

Na otázku proč na sále sedí chlapi na jedné straně, a dámy na druhé straně, jsem dostal zajímavou odpověď.

„To je těžký, víš, (pro lepší drby jsme si tykali), jsme malé městečko a známe se tu každý s každým. Začneš si s nějakou babou, a vědí to všichni. K tomu drbny přihodí pár zaručených zpráv jako v televizi, a koukáš co z toho je. Běda, když ti to s babou nevyjde a je zaděláno na drby. Holky mezi sebou soutěží koho sbalit a jak. Když se to nějaké podaří, závidí si, nemluví na sebe, a žij tady, kde chcípl pes, bez kámošek či kámošů. Tak se tu scházíme, kluci se baví o klučičích věcech, holky zase o jejich, a jdeme domu. Co doma?“

„Počkejte,“ reagoval jsem, „a kam vlastně jezdíte?“

„Jezdili jsme tady kousek vedle, byl tam bezva kulturák, kluci, co hráli a měli kapelu. Byly plesy, občas nějaká akce a dneska? Je tam Vietnamec a má tam sklad a velkoprodejnu.“

Kam teda jezdíte za zábavou, nebo si s partou vyrazit?

"Nejraději jezdíme na Mělnicko, to je kousek busem, protože když jedeš autem, nemůžeš zase chlastat.“ Což jsem chápal.

„A co větší akce, nebo jen tak protáhnout nohy společně a někam se vrtnout na večer?“ navrhl jsem další téma našeho rozhovoru.

„Na pořádné akce jezdíme do Práglu. Obrovská anonymita, i když se zmrskáš, nikdo ti nic neřekne, nikdo se tě nevšimne a hlavně… Přijedeš domů, nikdo nic neví a ani drby z toho nejsou. Dokonce jezdíme společně na parník. Vyrážejí proti proudu Vltavy až někam na Slapy a zpět, no a na parníku diskotéka, holky, turistky, docela zajímavé.“

Bavili jsme se, bavili, drbali o tom jak sbalit babu, jak se to daří, a zase jsem donekonečna slyšel, že to je o tom jaké má kdo auto, a jaký kdo má mobil. Jelikož se všichni znají od mala, od školky a školy, jsou vlastně jako bráška a ségra. Vědí všichni o každém skoro každý prd, a to je v seznamování velký problém. Takže raději přespolní a hodně daleko.

Na otázku, kam chodím já, jsem otevřeně řekl kamkoliv, kde se něco děje. Zmínil jsem se i o tom, že např. dneska je v Práglu nějaký festival světla, spojený se světelnými i vizuálními efekty. A co se nestalo.

Přesně. Za půlhodinu jsme odjížděli v počtu 3 aut, plně obsazených jak kluky, tak holkami, v sále zůstal Pepa diskoman téměř sám, a my jsme valili do Praglu na prohlídku světelných atrakcí, budov, efektů a nasvícených objektů autorů z celého světa. Výsledek?

Nádhera. Ty kluci a holky tam potkávali spoustu známých s celého regionu, já zas svoje známé, dokonce i z velké dáli, všichni využili vidět něco, co se jen tak nevidí a dlouho se neuvidí. Snad zas za rok.

Ve fotogalerii jsem pro vás připravil pár snímků z toho večera světel pod hvězdami. Není to zajímavé? Jde jen o to mít tu fantazii a že se světlem se dá čarovat...

Takže třeba za rok se tam sejdeme všichni. Chce to jen nápad, zůčastnit se, a z nudy doma, nebo s dumáním kam o víkendu sám, nebo s někým, se může stát nezapomenutelný zážitek.
A tak to je v životě se vším. Chce to jen nápad a slůvko chtít…