V nohách máme snad už tisíc mil, tak si pro ně udělejme pár příjemných chvil
Na dotaz zda by chlap šel sám dobrovolně na pedikúru, většina chlapů vyvalí oči se slovy „Ani mne to nehne,“ nebo „ Šílíš? Nejsem magor.“ Ale ono to má něco do sebe. Jde o to poznání, o pocit že pro své tělo něco děláme a ve výsledku i o konečný výsledek. A vězte, stojí to za to.
Při mé osobní návštěvě v jednom takovém studiu, se mě ujala milá dáma a šli jsme na to. V místnosti už seděly tři dámy vypadající jak vodnice z pohádky. Nohy měly namočené do vrnícího kastrolu, aby jim snad neuschnul šos či co, a se zájmem po mně začaly pokukovat.
„Aáá, máme tu další dušičku. Tak pojď, panáčku, dál…,“ četl jsem v jejich očích. Než jsem se nadál, už jsem taky dřepěl v křesle. Dívenka si ke mně přišoupla plastovou nádobu, já strčil tlapy do teplé zelené vody, a ono to začalo celé vrnět a jemně vibrovat. Bylo to žúžo.
„Tak, pane, a nechat.“ Prcek dlouhovlasý odešel a nastalo ticho. Tři dámy dělaly jako by nic, ale očka jim po mě střílela jak divá. Po chvíli jsem se osmělil a jen tak polohlasně jsem pravil: „Tak z tohohle vrnění tlap jsem dostal hlad. Doufám, že teď přinesou svíčkovou za statečnost.“
Dámy vodnice vyprskly smíchy a daly se do povídání. Jak jsme tak povídali, dostali jsme se i k tomu, jaké to je ve fitku, na aerobiku, i na těch šlapacích kolech, co neujedou ani metr, ale zhuntují tělo jako na závodě 1000 mil. Debata se rozjela tak, že tam přilítla ta moje opatrovnice se šéfem, a zajímali se, proč se tu tři vodnice a jeden vodník řehtají.
Asi po 10 minutách mi ta moje černovláska vytáhla tlapy z vody celé zkrabatělé a položila jednu z nich na pidi židličku. Rozbalila pracovní nářadí, a když jsem uviděl nůžky, kleště, rašple, pilníky, hoblíky, tak jsem málem utekl. Dámy vedle mě byly ale v klidu, tak přece neuteču jak stará bačkora. Bafla mi jednu tlapu, vzala kleštičky, podobné těm, co používám v práci na dráty, a cvak cvak, a i to málo co jsem měl na prstech, šlo pryč. Pak bylo ouvej. Vzala dláto a jako zkušený truhlář rejpala podél nehtů co to jen šlo. Nakonec vzala rašpli a přešmrdlala nohu od prstů přes celé chodidlo až k patě. Lechtalo to a já se musel držet, abych jí občas nevykopl úsměv na rtech.
Když dodělala i druhou nohu, vzala olejík, napatlala mi s ním tlapy a začala je masírovat. Z nebes jsem slyšel zpívat anděly. To vám bylo… No, mňamunkové.
Nohy hotové. Rozloučil jsem se s trojicí dam, kterým stále šmrdlali nohy kužemordýři. Na rozdíl ode mne to dělali chlapi.
Vstal jsem a měl dojem, že mám jiné nohy. Byly lehké, takové, sakra to se nedá popsat. Jako bych se nadnášel. Dohopsal jsem do míst, kde seděli lidé s rukama na stole a proti nim seděli s rouškami na puse mordýři horních končetin. Zasedl jsem k volné židli a čekal, co bude.
A bylo….
(pokračování)
