VÁŠ PŘÍBĚH: V porodnici mě málem zabili. Další dítě už mít nechci

V pátek 5. února v 9 hodin měla Martina nástup do porodnice, kde jí měli vyvolat porod, protože už dokončila 41. týden těhotenství a samovolný porod se stále nechystal. V porodnici musela každé 2 až 3 hodiny chodit na vyšetření na monitory, dávali jí injekce na otevírání a oxytocin. Večer ve 20 hodin jí zavedli první tabletu…

"Minutu před půlnocí mi praskla plodová voda, podstoupila jsem vyšetření na monitoru a od půl jedné mi začaly kontrakce. Interval byl každých 10 minut až do půl sedmé, kdy to přestalo... V 8 hodin jsem byla na dalším vyšetření na monitoru a dali mi druhou tabletu. Kolem 10. hodiny jsem volala manželovi, ať přijede, protože jsem měla kontrakce po 3 minutách. Manžel přijel, vzali nás na monitor a už jsme zůstali na porodním sále," vzpomíná Martina.

Musela ležet připojená na monitor a na kanylu s oxytocinem. Kontrakce bolely, a protože je musela prodýchávat vleže, bolest byla nesnesitelná. V poledne už prosila lékaře, aby mohla porodit císařským řezem, protože už nemohla. Doktor však prohlásil, že musí ještě vydržet. Martina tedy žádala, ať se může aspoň projít a trochu si od bolestí ulevit. "Slíbili mi epidural, abych si odpočinula, ale lékařům se jej podařilo napíchnout až na 8. pokus. Píchali mi to vsedě, protože jsem nedokázala ležet, měla jsem strašný kontrakce. Pokaždé, když jsem si lehla, musela jsem okamžitě na nohy a kontrakci prodýchat… Koukali na mne, jako kdybych byla hysterka, co nic nevydrží," vybavuje si mladá maminka. 

Díky injekci na chvilku usnula

Když se konečně podařilo epidural napíchnout, na 15 minut usnula a trochu si odpočinula. Vzbudila ji bolest, která jí tlačila na podbřišek. Vymyslela si, že potřebuje na toaletu, aby si mohla na chvíli stoupnout a mohla se i osprchovat. Kvůli rozpíchaným zádům nemohla skoro chodit, a tak ji manžel vedl. Byla už vysílená a zoufalá. 

"Opět mě připojili na monitor a napíchli kapačku. Bylo 15 hodin a já už nemohla, začala jsem se kousat do ruky, abych si způsobila jinou bolest, brečet už jsem nemohla, byla jsem na konci svých sil. Říkala jsem doktorovi, že už nemůžu, a on prohlásil, že jsem se otevřela teprve na 5 centimetrů a že musíme ještě počkat. Manžel se na mě podíval a řekl, že pochopí, když budeme mít jen jedno dítě, že už tohle podruhé zažít nechce. Koukal na mě úplně zoufalej," líčí Martina.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: VÁŠ PŘÍBĚH: Dítě mi zničilo život

Když manžel viděl, v jakém stavu je jeho žena, začal situaci řešit. Ptal se lékařů, jak dlouho nechají Martinu ještě trpět, a tak povolali na konzultaci paní doktorku Beránkovou. Když přišla, zjistila, že Martina musí okamžitě na sál. "Když jsme to slyšeli, zhrozili jsme se, ale když jsem se podívala na monitor, zjistila jsem, že snímač tepu mimča ukazuje poloviční hodnoty než předtím. Dítě bylo v ohrožení. Přiběhl saniťák, udýchaný, ještě si nandával čepici, ale lékař ho uklidňoval, že přeci není žádný spěch," popisuje děsivé chvíle Martina.

Procitla až po operaci. Manžel jí řekl, že mají holčičku, ale byla tak slabá, že ani neotevřela oči. "Malá se narodila v 16:43. Probrala jsem se úplně až v 21.15 připojená na přístroje, byla jsem na kapačkách. Za chvíli přišla sestra a na vyžádání mi přinesla malou. Nechali mi ji 15 minut a zase odnesli. Později přišel doktor a řekl mi, že to byla jedna z nejhorších operací, co zažil, že jsem jim málem vykrvácela na sále. Prý bych normálně stejně neporodila," uzavírá Martina.

Její manžel se později dozvěděl, že císař měl být proveden mnohem dřív. Porod nepostupoval, protože malá měla třikrát omotanou pupeční šnůru kolem pravé nohy. Operace měla trvat 45 minut, ale Martina byla na sále mnohem déle. "A perlička na konec. Každý den mi nabízeli léky proti bolesti, odmítala jsem, protože se bolest dala proti té u porodu v pohodě vydržet. Jizvu mám dlouhou 20 centimetrů a kolem ní břicho bez citu..."