Vávrova vrba by jen tiše záviděla

Neděle je den odpočinku, pohody, čas někam vyrazit, projít se, v klidu si užít, ale člověk míní, život mění. Setkal jsem se v jedné zahradní restauraci s kamarádem, který tam seděl ve společnosti 5 lidí, z toho byly dvě dámy ve středních letech. Ale odhadovat ta střední léta u žen je sebevražda. Zkrátka sympatičtí lidé. Slovo dalo slovo a začali jsme si povídat. Zdrbli jsme život, jak se vede a ťuk, bylo tu téma seznamování, a zda je v dnešní době lepší být sám nebo ne. 


Tohle téma nemá cenu rozebírat, každý má na to jiný pohled, ale ty závěry byly zajímavé. Zapletli jsme do toho i ta léta co kdysi byla, jak se říká za totality, no a musím říci, že i ta doba v něčem, bohužel co se týká soukromého života, měla něco do sebe. Pamatujete?


Ženy co neměly do 20 let děti, byly jaksi pro jiné divné, novomanželé dostali novomanželské půjčky, a po splátce zbylo ještě dosti korun tomu, kdo ji platil. Podepsala se práce, kde se dělalo, na 10 let a bylo kde bydlet a po té době byt přecházel do osobního vlastnictví. Za novomanželskou půjčku 50 000 Kč se byt 3 + 1 dal solidně vybavit tenkráte tím, co bylo k sehnání, a lidé měli o mnoho méně problémů a myšlenek co a jak bude, než v dnešní době.


Dnes i narození dítěte je pro leckteré lidi finanční luxus, o bydlení ani nemluvě, protože svoje bydlení míti, znamená hypotéku, splácení na desítky let v takové výši, že na ostatní výdaje je to jen taktak. Vzít si další půjčky na vybavení a dovybavení bytu, a pak se modlit denně aby vydržela práce, zdraví, a hlavně vztah, do toho jistota v nejistotě být zaměstnán, a od toho pak jsou myšlenky, co bude, jak bude, … Jo dnešní doba má spoustu výhod. Můžeme drandit po světě jak je libo, dá se sehnat skoro i nemožné, spotřebitelský trh je zavalen výrobky, o kterých se nám kdysi ani nezdálo, ale, … A jsme zase u financí.


Takže jsem položil jednu otázku. Kdyby po tom všem co jsme prožili, zažili, v seznamování a společném životě s partnerem, ať už spolu nebo nezávazně každý ve svém, jsem byl kouzelný dědeček a mávnutím kouzelné hůlky by si každý z nás mohl vybrat, zda by chtěl být singles se vším všudy, nebo byl s partnerem, bylo o čem dumat.


„No jo,“ řekl kamarád. „Ale zase kdybych byl sám na všechno, sice dobrý, jak bych si to udělal, takové měl, ale co pak za čas, až by mě nebavilo pořád někde sám chodit, sám usínat, být v bytě sám, a nedej pánbůh, aby mě něco trefilo a já ležel doma v pelechu a nemohl se o sebe postarat, kruci já fakt nevím.“ Tak tohle jsme krátce probrali všichni, a co myslíte, ani Ano, ani Ne zásadně nepadlo.


Je pro každého těžko představitelné, že by člověk dokázal žít spokojeně o samotě do smrti. Lidé jsou předurčeni k tomu žít ve dvojici a ať nám kdokoliv předhazuje, že je v tomto „single“ stavu spokojený, buď lže nebo dříve nebo později změní názor.


„Člověče, já ti mám z toho, jak žiju, a v mém věku, i s ohledem na práci a zájmy, když už pro mě není jednoduché najít partnera nebo se odhodlat k životnímu převratu, založeném na společném žití, takové vnitřní prázdno a často podivný strach a úzkost,“ řekla Eva, co seděla vedle mě a smutně koukala do sklenice s pivem.


„Jo holka, máš to blbý“, reagoval na to zas Jirka. „Můj brácha je cvokař, (myslel tím psycholog), a podle něj nejkritičtější jsou bezdětní třicátníci a čtyřicátníci, u nichž je single nejrozšířenější. Často se brání kohokoliv vpustit do svého života, aby jim nikdo nenarušil soukromí, ovšem jakmile jim za 5 až 10 let začne tento stav vadit, mají problémy udělat nějakou radikální změnu v tom zajetém a mohou se dostavit depresivní stavy. Pak to je na prášky, ty tě tak oblbnou, že nemáš pocit nic řešit, že vše bude lepší, že vše bude jinak a lepší pro tebe, pořád bys chrněl, a pak se dostaneš do stavu, kdy i obyčejná řeč kolem tebe o jakékoliv blbině je pro tebe složitá věc. Hledáš důvod proč to tak je, i v tom pozdravu ahoj jak se máš, se hledá to, jak to myslel ten, co to řekl, proč to řekl, a jsi tím pro druhé lidi exemplární mimoň, s kterým raději nikdo nechce nic mít, a jsi totoš singles na export.“


Monča, jak se druhá dáma u stolu jmenovala, pořád nad něčím dumala, rukou žmoulala sklenku s džusem, poslouchala, pak se nadechla a pravila. „Kruci, když vás tak poslouchám, tak to musím ze sebe vyrazit. Už nemůžu. Žere mne to celé dny, myslím na to, když vstanu, celý den kdy makám jako blbec, cestou domů, přijdu domů, tam ticho, nasratá jsem na sebe, protože co jsem kdysi dělala doma, úklid, čisto, tak na to prdím z vysoka, protože je mi to fuk. Ale když vás tak poslouchám, tak to musím ze sebe vysypat. Snad mně to pomůže.“

Pak si dala dlouhý hlt džusu, a spustila… (pokračování)